Tajemství dračí krve

sepsal Strong dne 30.9.2009, příběh podle obrázků

Je to příběh poutníka Efstrátiosa, přítele a rádce Melétiosa, který ho potkal na svých cestách za draky, od kterých potřeboval pomoc a trochu dračí krve, aby mohl vyzkoušet jeden starý zakázaný rituál.

Noc uplynula jak voda. Efstrátios byl už od půl šesté vzhůru a připraven na cestu. Melétios se trošku opozdil, ale přesto stihli odvoz k nejbližšímu lesu jménem GHETTO TEREZÍN. Než ale k tomu lesu dojeli, tak Melétios Efstrátiosovi povyprávěl, co se všechno dočetl z těch knih.  

„Efstrátiosi,“ říká Melétios,“ v lese pře námi se kdysi usídlila smečka která si říká Tlupa kočičích starců [T.K.S] a tvoří ji 3 vlkodlaci, co okrádají, zabíjejí a vymýšlí si na slušné lidi všelijaké podvody a habaďůry.

Vůdce smečky si říká Kokeš. Ale nemusíš se bát, Efstrátiosi, když najdeme v tom lese ten starý polorozpadlý hrad, tak máme vystaráno a klid od těch placek. Oni se tam bojí chodit, protože to tam hlídá a střeží krásná víla Hibunka, která se prý přátelí s draky, kteří by nám mohli příležitostně pomoci. 

Dřív ta Tlupa kočičích starců [R.K.S] měla ještě jednoho vlkodlaka, který chtěl ovládnout její hrad. A nejen to, ale chtěl zabít i prastarého mága víl a draků jejího rodu Elpidyfórosa, který sídlí v tomto hradě.

Jenže to neměl dělat. Hibunka střeží chrám ve dne i v noci a toho drzého vlkouše zabila.

Najít toho mága je náš cíl. A to by mohlo být zatím vše o lese GHETTO TEREZÍN, do kterého se za chviličku vydáme.

Efstrátios si oddychl a řekl něco o tom, že je rád, že už jsou jen 3 a že si myslí, že i když by na ně narazili, že je zvládnou nebo se jim prostě vyhnout.

„Dobře, zrychlíme. Ale chvíli počkej. Musím si jen přerovnat věci v báglu a až to udělám, tak klidně vezmeme nohy na ramena a poběžíme.“

„Dobrá, necháme to odležet a vrhnem se na to zítra, ale tentokrát už pořádně, kamaráde.“

Bojovnice

sepsal Immortal dne 30.9.2009, příběh podle obrázků

V jedné vesničce nedaleko od Karpentského lesa panoval strach, kvůli legendě o třech krvežíznivých vlkodlacích, kteří se ukrývali v Karpenském lese.

Málokdo měl odvahu se tam podívat, ale když se pár vesničanů našlo, bohužel se nikdy nikdo z nich nevrátili. Vlkodlaci chodili na lov vždy, jak měsíc dosáhl úplňku. Vesničané se proto začali ukrývat doma. Zakrývali okna prkny a dveře zamykali. Druhý den ráno po útoku se šli podívat do ulic hledat své příbuzné a nejbližší. Vydali se i do Chrámu Santini-Aichel. Když se dostali před chrám, viděli, že jsou dveře otevřené. 

Bylo to divné, protože vždy byly zamčené. Vešli dovnitř, a nestačili se divit, kolik toho bylo v chrámu zničeného. Rozhodli se proto, že je nutné najít někoho, kdo jim pomůže vyřešit problém s vlkodlaky. Jednoho vesničana napadlo, že ví o někom, kdo by jim pomohl. Je to Arcimág žijící v Imus Taaru.

Cesta Panketa za kouzly

sepsal Panket dne 26.2.2011, příběh podle skutečnosti

Psal se rok 1709, pod Psí skálou u Krianovských hor leží mladé vlče, Panket, úplně samotné, zanechané nějakou malou smečkou, která byla na cestě do jiného světa, světa lidí, na cestě k troskám starého, záhadného a temného hradu a očividně dost pospíchala… ono samo to ještě neví, ale tím opuštěním mu začíná nová a dlouhá etapa jeho života…                                              

Probudil jsem se pod kamennou skálou v tmavém hustém lese. Byla tma. Všude okolo byly slyšet všelijaké divné zvuky.  I když se trochu bál, byl nabitý energií, silou, kterou mu jeho drazí rodiče zanechali, jako nevyléčitelnou nemoc, která může být celkem užitečná. Vydal se na cestu, aniž by věděl, kam jít…… Toto je jeho příběh.

První, na koho jsem narazil, byl malý ošklivý upír bez zbraně, ani nevím, jak se přesně jmenoval, ale plný síly jsem se rozhodl dát si dobrou večeři a ukázat tak, co ve mě opravdu je. S vyceněnými dlouhými zuby jsem se na něj řítil a najednou obdržel hned první těžkou ránu, padl jsem k zemi. Po pár hodinách bezvědomí jsem se opět probudil na studené zemi, pokryté malými ostrými kamínky, které se mi zařezávali do kůže. Byla tam ta samá tma, ten samý les, ty samé skály, jen sebevědomí bylo už jiné… tak nějak mi kleslo… Na krku mě pálily dvě menší krvácející dírky, navíc jsem byl, ani nevím proč, najednou o dost slabší. Uvědomil jsem si, že je potřeba se zdokonalit, velmi zdokonalit a hodně cvičit a úplně sám to rozhodně nezvládnu… je na čase hledat nějakou novou vhodnou smečku vlků.

Po velmi krátké době putování a zotavení jsem narazil na prvního silnějšího vlka Werona, po mé troufalé žádosti o přijetí do jejich menšího klanu, mě vzali mezi sebe. Byla to slabá tlupa a lovila málo, války skoro nedělala, nikdo se s nikým moc nebavil, nikomu se moc nechtělo, nikdo nikam nespěchal, ale právě proto mi to tam nevyhovovalo, chtěl jsem lovit… chtěl jsem běhat… chtěl jsem žít… chtěl jsem odejít…. A taky jsem brzy odešel…

Běžel jsem několik dnů bez přestání na východ směrem k Dračím Hřebenům. Někde tam se měla nacházet jakási oživlá zřícenina hradu vymřelých rytířů klanu ROZA, obklopená prý jakousi divnou mlhou, která umí zabít, nebo zdokonalit toho, kdo do ní vstoupí. Prý je ta mlha živá a žijí v ní všelijací tvorové, snad i lidé. Povídalo se, že tam žije černý kříženec psa a vlka, který ovládá velmi zvláštní kouzla, které učí pouze vyvolené, které mlha nezabije a nejvěrnější, které vybírá jakási jeho královská rada. Tyhle kouzla prý mohou používat i vlci z našeho kraje a dokonce se je můžou naučit i upíři!!! Vyprávěli o něm i starší vlci odjinud. Prý ne s každým mluví a nedůvěřuje skoro nikomu. Navíc umí údajně číst myšlenky. Bylo by lákavé se nějaká kouzla naučit, ale jak se k němu dostat? „To vyřeším, až ten zatracený rozpadlý hrad najdu. Snad budu mít aspoň trochu štěstí“ zamyslel jsem se. To všechno jsem si pamatoval od mé matky, i když jsem její tvář už skoro zapomněl, pamatuji, že uměla jedno kouzlo, díky kterému viděla, co kdo má u sebe, říkala, že je to kouzlo z boha a že ho má právě od toho černého psa za důvěru. Když jsem se zeptal, jestli náhodou nechtěla říct „od boha“, řekla: „ne, z boha, někdy ti to vysvětlím, až bude trochu čas, je to tajné a s bohem to nemá co společného. Má matka sama vždycky nějak záhadně věděla, kolik který kolemjdoucí u sebe nese zlaťáků, přitom ho nikdy předtím neviděla…je mi po ní docela smutno…                               

Starý habrový les, který se rozkládal od severu až k jihu a kterým jsem musel projít, se hemžil všelijakými upíry a vlkodlaky, kteří mezi sebou hlava nehlava neustále zápasili, meče a dýky byly slyšet z dálky ze všech světových stran, všude se válely rozbité zbraně, štíty, helmy a různé prsteny, spousty druhů, a prázdné roztrhané měšce, nejspíš od zlaťáků. Kaluže krve se vsakovaly do půdy snad každých 10 metrů, jako kdyby sama země krvácela. Od krve byly stromy, kameny i tráva…. krev byla prostě všude.

Cestou jsem narazil na zvláštní místo, bylo zde 22 mrtvých koček a něčí stopy. Kočky byly vyrovnané do tvaru písmene Q. Na jednom ze zkrvavených stromů, pokrytých kočičími vnitřnostmi, byla vyryta trojice písmen. Bylo tam GOD, což znamená asi bůh. Podle stop jsem přesně poznal, že zde byla skupina zhruba 20 osob. Divné bylo ale to, že stopy nebyly skoro vůbec stejné, jedny vypadaly jako medvědí, druhé jako od skřítka, třetí jako lidské, čtvrté jako od kočky, další jako od tygra a další jako vlčí. I pachy mi potvrdily přítomnost všech těchto tvorů na tomto místě před ne moc dlouhou dobou.

„Ale co by tu všichni dohromady dělali?“, pomyslel jsem si. Absolutně jsem nechápal, co se zde stalo, ale nic dobrého to asi nebylo. Možná nějaká oběť bohu, nebo něco podobného.

Další, na koho jsem cestou k Dračím hřebenům narazil, byla krvelačná docela dobře organizovaná vlčí tlupa Cesta Krve, jejíž vůdce Tinny mě přijal mezi své. Byl jsem rád. Alespoň jsem si mohl na mé cestě na čas odpočinout.

Měli skrýš v lesích na úpatí Dračích hřebenů. Byl to agresivní klan. Podmínkou pro moje setrvání v tlupě bylo, že na sobě budu těžce pracovat, což mi popravdě docela vyhovovalo. Brzy jsem taky zjistil, že to bylo i nutné, protože útoky upírů byli ještě častější, než kdykoli a kdekoli předtím, zvláště silný upír Duelist na mě útočil i 5 krát denně. Začal jsem dost posilovat, aby se jednou karty obrátily. A opravdu, krátce na to přišel čas, kdy na mě už vůbec nestačil. Byl jsem se sebou celkem spokojen. Naučil jsem se novým způsobům boje a taktiky, a pokud to jen trochu šlo, snažil jsem se i nenápadně získat víc informací o cíli mojí cesty. Bez úspěchu. Den za dnem utíkal a já sílil čím dál víc. 

Po smrtelné nakažlivé nemoci - vlčím moru, který se přenáší i vzduchem a který zasáhl krátce na to úplně celou naší oblast, byla celá naše tlupa zničená až na pár vlků a já zůstal zase skoro sám. Spolu s malou skupinou těch, co přežili, jsme šli do klanu Wolf Claw s prosbou o přijetí k vládci tohoto klanu Strongovi. Tam jsem trénoval a cvičil se v nikdy nekončících bojích na život a na smrt. Nejvíce pozornosti se mi dostávalo od jakéhosi velmi silného upíra „Noraka“, před kterým mě sice všichni předem varovali, ale já jejich rad vůbec nedbal… nebál jsem se. Jeho útoky byly sice hodně bolestné, ale pokaždé jsem vstal, otřepal se a pustil se s novou silou do tréninku.

Čím víc útočil, tím jsem byl silnější. Vůdce Strong se po čase změnil v upíra se slibem, že se vrátí. Sliby chyby. Nevrátil se, místo toho se mu jeho vlčí krev vytratila z paměti a já sám jsem se stal terčem jeho brutálních nikdy nekončících a velmi častých útoků. Tehdy už jsem měl tolik obávaných nepřátel, že se sám dnes divím, jak jsem mohl vydržet tu nekončící řadu bojů. Ovšem jejich čím dál častější návštěvy mě víc a víc posilovaly a nutily mě se ještě rychleji zdokonalovat v boji, jinak bych nepřežil…a začal jsem se tím pěkně bavit a užívat si to. Vždycky, když mě někdo srazil k zemi a vysál mi mojí vlčí krev, dal mi tím najevo, že mám stále co zlepšovat. A Norak toto dělal často J… až jednou i Norak  padl mojí vlčí tlapou, i když jenom jednou jedinkrát.

Jenomže místo očekávané odvety mi nabídl místo ve svém obřím hradu, což mě docela nemálo zaskočilo. Byl to hrad největší a nejvyšší z celé oblasti, ale abych mohl bydlet v tomto velkém sídle spolu s ostatními upíry, musel jsem udělat jednu věc a tou bylo stát se jedním z nich. Podstoupil jsem tedy náročný obřad plný všelijaké magie a pomocí kouzelného kamene proměny jsem se změnil v silného upíra. Vyplatilo se. Rychlost mého učení v boji, taktice a životě v našem divokém velkém světě se skoro ztrojnásobila. Přestal jsem hledat oživlou zříceninu, zahalenou kdesi v temné mlze na východě a spojil svůj osud s klanem mistra Noraka. Kdo ví, jestli zřícenina vůbec existuje, možná ano, možná ne. Přestal jsem pátrat po černém psovi, který prý umí kouzlit a nechal jsem toto tajemství tajemstvím, protože jsem konečně našel svoje místo… místo, kde život nekončí, místo plné rituálů, plné aktivity, válek, přátel …místo kde je mi dobře, místo v řádu Bratrstva Temnoty – Brotherhood of Darkness.

Kdoví, třeba mi můj osud sám ukáže cestu a zavede na místa, o kterých jsem jako mladý vlk slyšel vyprávět. Jediné vodítko, které měl, byl starý obrázek, podle něho by se dal hrad najít. Pak by možná našel i černého psa… a možná se naučil kouzla, kdyby měl čistou mysl…    Ale o tom až jindy.

Zrození bojovníka

sepsal Bitakkn0 dne 7.5.2012

Abych se hned v úvodu představil, jmenuji se Petr, no vlastně už si říkám jen BitakKnO, jistě mě už někteří z vás znají. Před nějakým časem jsem se stal upírem i přesto, že jsem vedl celkem poklidný život v klidné, ale přesto někdy záhadné, části města.

Všechno to začalo jednou sobotní nocí roku 1811, když byl měsíc v úplňku. Tu noc jsem nemohl spát, hlavou se mi promítali nejrůznější myšlenky, ale říkal jsem si, že je to tím úplňkem, takže jsem tomu nevěnoval větší pozornost. Jak jsem tak ležel, dostal jsem chuť na sklenku whisky. Když jsem uchopil láhev do ruky, tak jsem si všiml, že je prázdná. Povzdychl jsem si, oblékl jsem se a vydal jsem se do nejbližší hospůdky. 

Celou cestu jsem měl špatný pocit a mrazilo mě v zádech. Chybělo mi obejít jen pár domků a došel bych k hospodě, ale stala se mi divná věc. Narazil do mě divný člověk, měl na sobě pláštěnku a v ruce držel, kus hadru od krve. Připadal mi to jako, kdyby potřeboval něčí pomoc. Proto jsem udělal věc, na kterou nikdy nezapomenu. Chytil jsem ho za rameno a zeptal jsem se ho, zda je v pořádku. Chraptivým hlasem odpověděl, že má strašnou žízeň. Oddechl jsem si a nechápavě jsem zakroutil hlavou. Nabídl jsem mu společnou cestu do hospody, kde by svou žízeň uhasil, ale nesouhlasil. Pořád pokračoval dál stejně rychlým krokem, proto jsem se otočil a namířil jsem si to opět k hospodě.

Začal jsem si pískat, aby mi ta cesta rychleji utekla, když mě v tom najednou někdo uchopilo ze zadu za hlavu a krk. Začal jsem se mu vzpírat, ale byl strašně silný. Viděl jsem jen ten samý prsten, který měl na ruce podivný člověk, co do mě před chvilkou narazil, takže mi bylo jasné, že je to on. Jak mě tak držel, tak se mi zakousl do krku, jako to bývá zapsané v knihách a vysával ze mě krev. Měl jsem strašný strach a nevěděl jsem, co mám dělat. Naštěstí mi nevysál všechnu krev, protože ho někdo vyrušil. Důležité je, že jsem to přežil.

Po útoku, jsem upadl do bezvědomí a musel jsem být pár dní mimo, protože jsem se probudil doma u jedné milé dívky, v úplně cizím městě. Hlava mě strašně bolela a celé tělo jsem měl, jako v ohni. Když jsem pomalu otevřel oči, tak u mě stála krásná, usměvavá dívka, klidným hlasem mi řekla, abych se napil bylinkového čaje a klidně ještě spal. Měl jsem spoustu otázek, ale jedna byla důležitější než ty ostatní. Chtěl jsem vědět, kdo vlastně je a jak jsem se k ní dostal, proto jsem si sedl. Když jsem se jí na to zeptal, tak mi jen odpověděla, že na otázky bude spousta času a pomaličku mě položila zpátky na záda. Zavřel jsme oči a opět jsem usnul.

Ráno mě probudil kohout, který pod okny začal kokrhat. Když ta mladá dívka, jejíž jméno jsem ještě neznal, uviděla, že jsem se probudil, tak mi hned donesla snídani. A protože jsem se už cítil lépe, tak jsem jí hned položil znova tu samou otázku jako večer. Na to mi odpověděla, že jí od malička říkají Zrzko, jiné jméno prý nemá, vadilo jí o tom mluvit, tak jsem se raději víc nevyptával. Jen jsem se zeptal, jak jsem se dostal k ní domů. Odpovědí mi vyrazila dech. Řekla mi, že je upír stejně jako já, a proto má dostatečně velkou sílu na to, aby mě domu donesla. Vyděšením jsem se roztřepal a zeptal jsem se jí, zda to teda souvisí s tou sobotní nocí, jen přikývla a chytila mě za ruku. Po chvilce ticha mi začala vyprávět o té osobě, se kterou jsem se tu osudovou noc setkal. Dozvěděl jsem se, že je to upír, který lidem saje krev a mění je na to, čím je on, nebo je usmrtí. Také mi vyprávěla o tom, co jsou upíři zač a jaké jsou jejich kladné, ale i záporné stránky, dozvěděl jsem se, že mi od teď bude vadit sluníčko, takže bych měl raději vycházet jen v noci a budu muset pít krev, jinak budu hodně slabý, prý stačí ale krev od zvířat, takže lidem ubližovat nebude třeba. Nakonec mi vyprávěla o její proměně v upíra, ale to vám povídat nebudu, protože je to její příběh.

Když mi všechno dovyprávěla, tak se už venku pomalu stmívalo, řekl jsem jí, že budu muset jít domů, protože jsem tam pár dní nebyl a kytky potřebují zalévat. Usmála se, dala mi ručně malovanou mapu a popřála mi šťastnou cestu.

A tak jsem se vydal na cestu domů, jako čerstvě proměněný, nezkušený upír. Cestou jsem si urovnával všechny ty myšlenka a věci, které mi Zrzka vyprávěla. Prohlížel jsem si ruce, protože jsem si připadal silnější než před tou proměnou a taky to tak bylo, na cestě domů jsem potkal, obchodníka, který měl rozbité kolo u vozu. Jelikož jsem měl větší sílu, tak jsem kočár nadzvedl vlastníma rukama, aby si obchodník to kolo mohl v klidu vyměnit. Když se nám to povedlo, tak mi řekl, že si můžu vybrat tři věci z výbavy pro upíry. Udiveně jsem se na něj podíval a on se zasmál. Řekl, že jedině upír má takovou sílu, aby kočár zvedl jen rukama. Tak jsem si vybral zbraň, helmu a brnění pro začátečníky. Když jsme se pak rozloučili, tak jsem na kočáře uviděl nápis výbava pro upíry a vlkodlaky. O vlkodlacích jsem do té doby jen četl v různých příbězích, ale asi je to pravdivé, stejně jako upíři. Už jsem se raději ničemu nedivil a oblékl jsem si ty části vybavení. Kdybych nějakého vlkodlaka potkal, tak budu připravený. Podle povídek spolu totiž upíři a vlkodlaci od pradávna bojují, třeba na tom něco bude. Když jsem si zastrčil nůž za opasek, tak jsem si všiml, že mám v kapse prstýnek, byl asi od Zrzky, až jí potkám, tak jí poděkuju, ten prstýnek mám u sebe pořád jako památku na osudovou noc.

Když jsem došel k temnému lesu, tak jsem uslyšel volání o pomoc. Popadl jsem do pravé ruky nůž a do levé ruky větev, která ležela vedle lesní cestičky. Pomalu jsem se přibližoval ke zdroji, jakého si volání o pomoc. Když jsem tam došel, tak na mě zaútočil vlkodlak. Byla to pas na hlupáky, jako jsem byl já. Dostal jsem tím pěkně za vyučenou, utrpěl jsem naštěstí jen pár šrámů, bylo to asi díky těm věcem od obchodníka. Po této zkušenosti nemám vlkodlaky moc v lásce, a proto se věnuji především jejich lovu, ale o tom zase jindy.

Po náhlém útoku jsem potřeboval někde doplnit síly a zlepšit si náladu. Proto jsem zrychlil krok a zamířil jsem si to k lesní studánce, opláchl jsem si rány a pořádně jsem se napil. Minci jsem u sebe žádnou neměl a tak jsem nemohl zkusit, zda byla studánka kouzelná. Od studánky jsem se vydal opět na cestu domů.

Když jsem došel domů, tak jsem zjistil, že mi všechny květiny uschly, ale horší bylo zjištění, že u mě doma někdo něco hledal, bylo všechno rozházené a snad ani jedna věc nebyla na svém místě. Došlo mi, že ve městě nebudu v bezpečí, alespoň do doby, než začnu lépe ovládat své nově nabyté síly a tak jsem se vydal na cestu krajem. Po polích jsem honil dobytek, abych se mohl občerstvit krví. Dočasně jsem přebýval v malé osadě, která ležela v lese, za městem.

Občas jsem zašel i hluboko do lesa, kde se nacházela tajemná jeskyně, ve které pobývali záhadní démoni. Na démonech jsem se učil bojovat a myslím, že do začátku to nebylo špatné.

Po nějaké době mě boj s démony přestal bavit, a proto jsem neodolal i lidské krvi. Vyzkoušel jsem si lov lidí ve městě, ale nikoho jsem nikdy nezabil, jen jsem je nejspíš kousnutím také proměnil v upíry a naučil jsem se být hbitější.

Když jsem získal dost zkušeností, tak jsem se rozhodl, že si najdu partu upírů, se kterýma budu dobře vycházet. Našel jsem klan jménem Drink After Dark, ve kterém jsem byl spokojený až do doby, než se postupně většina upírů uložila ke spánku, každý ulehl do své rakve a zaklapl za sebou poklop. Do Té doby jsem se snažil život všem upírům z klanu zpestřovat tím, že jsem zval do sídla klanu kouzelníka, který ovládal nejrůznější rituály. Pro některé rituály byla třeba účast obyvatel sídla, a proto někdy holt rituál selhal. Stejně tak jsem se ujal válek mezi klany, slabé klany jsme obírali o vlajky a silnější klany dělaly to samé nám. Díky tomuto klanu jsem získal pár skvělých přátel a díky nim jsem se plně zaměřil na lov vlkodlaků. Jak už jsem se zmínil, tak po ulehnutí většiny ke spánku, sídlo klanu osiřelo.

Rozhodl jsem se proto pro změnu. Po pár dnech hledání dobrého klanu, jsem našel ten nejlepší Brotherhood of Darkness. Kontaktoval jsem proto jeho nejvyšší správce, a protože to byla vyšší společnost, tak pro vstup mezi ně bylo potřeba složit zkoušky, jelikož jsem měl dost zkušeností, tak jsem zkoušku zvládl během chvilky. Když jsem vstoupil do klanového sídla, tak jsem si připadal jako v jiném světě. Nic tak obrovského jsem dosud nespatřil. Měli vlastní chrám, hřbitov, ale nejvíce mě zaujali rozsáhlé sklepy a hlavně klanová kronika. Při čtení kroniky jsem téměř nedýchal. 

Po přečtení kroniky a prohlídkách sídla, jsem se seznámil s ostatními obyvateli a zjistil jsem, že v klanu jsou různé hodnosti, podle toho, jak se kdo o věci zaslouží a jaké má zkušenosti. Největšími rádci jsou Prvorození, ale i přesto se někdy má rada ostatním hodí, tím aspoň využiju zkušenosti, které jsem jako upír získal. Odjakživa se totiž snažím pomáhat ostatním a je jedno, zda je to člověk, vlkodlak, nebo upír. Nezáleží na zevnějšku, ale na tom, jací jsme uvnitř. A v Bratrstvu temnoty se tím neřídím jen já, proto jsem to tady přijal za svůj domov a žiju zde po boku skvělých upírů. Pokud mě někdy budete hledat, najdete mě tady a můžete se na cokoli zeptat.

Pokračování příběhu vám budu vyprávět zase příště, prozatím je to z mé upírské pouti vše.