Kapitola 2.

Norakovo prozření

Norak usedl proti mně na povalený kámen, odložil svůj meč a začal pomalu vyprávět svůj příběh.

"Bylo to v zimě léta páně 1453. Tureckými vojsky sultána Mehmeda II byl dobyt Cařigrad a padla Byzantská říše. Cařihrad se tak stal hlavním městem osmanského panství. V Evropě mezi Anglií a Francií skončila stoletá válka a v anglickém držení zůstal jen francouzský přístav Calais. Tam můj dlouhý příběh začal, mistře Quantare.

Byl jsem mladý a připlul jsem tehdy lodí z Cařihradu. Byla noc a hledal jsem nejbližší krčmu, kde bych se ubytoval. V přístavu byla jediná. Špinavá zatuchlá barabizna, ale nejblíže mé žízni a unaveným nohou. Ošuntělý štít nad vchodem hlásal Blood and Sand. Byl jsem ospalý. Historky o zmizevších prostitutkách a přístavních dělnících, které jsem slyšel po cestě lodí, jsem bral spíše jako pohádky námořníků pro ukrácení dlouhé chvíle na moři. Vešel jsem. V krčmě byl kromě šeredné hospodské jen jeden člověk. Seděl úplně v rohu daleko od krbu. Přesto plápolající oheň kreslil v očích cizince podivné obrazce. Vypadalo to jako by si s ním hrál. 

Objednal jsem si kořalku a zasedl za rozvrzaný stůl v druhém rohu místnosti. Krčmářka, přestože vypadala tak na 250 let, sotva uslyšela cinknutí mincí o stůl, hbitě přinesla kořalku a bezzubými ústy se zeptala, jestli taky přespím. Venku začalo sněžit a tak jsem přikývl. Hodila mi na stůl rezavý klíč. Podivný host v protějším rohu se zvedl a po rozvrzaném schodišti stoupal do podkroví, kde byly asi pokoje. Ani teď jsem mu neviděl do obličeje. Dopil jsem svou lahev kořalky a koukl na klíč. Číslo 7. Mé oblíbené. Sebral jsem klíč, svíčku a vydal se do patra. Pokoj jsem našel hned. Byl na konci tmavé chodby až u úplně štítové stěny. Byl zařízený obyčejně. Jen skříň, postel a okno do přístavu. Svlékl jsem se, sfoukl svíčku a ulehl. Měsíc nakukoval oknem dovnitř a zvířený prach v pokoji se v jeho světle třpytil a zářil. A potom se to stalo. Na krku jsem ucítil malý tlak a příjemné teplo, které se začalo rozšiřovat do celého mého těla. Tehdy jsem se stal upírem.

Až o mnoho let později jsem se dozvěděl, komu vlastně vděčí za svou sílu a nesmrtelnost. Pánu světla a stínů, velkému mistrovi Akobovi. Moudrému a velkorysému, který vždy měl po ruce nějaké řešení zapeklité situace. Budiž na věky pochválen a veleben tento den.                       
Bylo na čase poznat svět z druhé strany, mistře Quantare. Svět plný stínů a stříbrných odlesků měsíce. Svět krutých nepřátel, ale i dobrých spojenců a věrných přátel. Pro své přežití jsem tehdy potřeboval najít dobrý úkryt a ten jsem brzy našel."

Nervózně jsem si poposedl, ale poslouchal dál.

"Dlouho jsem se toulal po zemi sám, mistře Quantare," řekl pomalu Norak a pokračoval. "Z počátku jsem nevěděl kam vlastně patřím a co je pro mě přirozené. Učil jsem se poznávat sám sebe a objevovat chuť krve. Často jsem byl napadán podivnými stvořeními noci, napůl člověk a napůl vlk. Z těchto malých bitev s vlkodlaky jsem si odnesl nejeden šrám a jizvu. Vědom si ale, že může přežít jen ten nejsilnější a nejchytřejší, vrhl jsem svojí veškerou energii do získávání vědomostí o tomto podivném světě. Ale nejprve jsem si musel získat dobrou skrýš a domov.  

Domov jsem našel v horách na severovýchod od Karpentských hor poblíž rozbořeného a opuštěného hradu Black Tower. Než jsem ji upravil do dnešní podoby, byla to jen obyčejná vlhká díra v zemi plná pavučin. Skýtala ale vždy to nejnutnější, posilovala mne a chránila před zraky nenechavých nepřátel. Často ji bylo potřeba vylepšit o kamenné strážce, Gargoyly, protože slídivým zrakům vlkodlaků by otevřená skrýš připadala jako snadný cíl. Takhle jsem byl chráněn silou kamenného strážce.

Jak jsem rozšiřoval a vylepšoval svoji skrýš, objevil v nedalekých jeskyních knihu vázanou v černé kůži a opatřenou magickým kováním. Když se mi jí konečně podařilo pomocí starodávného kouzla otevřít, zjistil jsem, že jsem objevil mocný artefakt. Démonikon, jak se kniha jmenoval, dříve patřila šlechtickému rodu vládnoucímu této krajině. Podle stránek v ní patřili vladaři k upírům. Ó, jaké jsem měl štěstí. Do knihy totiž zapisovaly generace upírů po staletí cenné informace jak vládnout, rozšiřovat své panství a také zkušenosti s magickými rituály. Přesto jejich rod zřejmě vyhynul. Podivné, mistře Quantare?                                   

Jak rostla moje moc a síla, začali být vlkodlaci dotěrnější a vlezlejší. Jejich útoky ještě více vzrostly po objevení Démoniky. Bylo tedy nutné se poohlédnout po nějaké účinnější obraně nebo zbrani, která by je zastavila. Jenže k tomu jsou nutné peníze a ty musejí být ochráněny. Tedy jsem si nechal vyrobit speciální truhlu ozdobenou jemně tepaným kovem, mistři tajného Fightského řádu ji opatřili ochrannými kouzly a dobře jsem ji ukryl na nejhlubším místě ve své skrýši.

Jak přibývaly peníze, začal jsem skupovat okolní pozemky i s vesnicemi a pomalu a jistě jsem se stával pánem, kam jen mé oko dohlédlo. Jenže s majetkem většinou přichází i nepřátele, kteří po něm baží. Sám jsem na všechno stačil a bylo nutné si najít reprezentativnější sídlo, které by mě i lépe ochránilo."

Norakovo vyprávění mne začínalo opravdu zajímat.

pokračovat