Kapitola 10.

Svaté právo volby

Jak šel čas, bylo čím dál tím zřetelnější, že Noraka na jeho vzestupu nikdo nezastaví. Sem tam se ještě o to pokusil nějaký Goldgunter, ale všichni dopadli jako Hopik. Ten dobrovolně zmizel z kraje ještě před vánocemi. Jedni z posledních, kteří si ještě během roku 2011 mysleli, že hrubou silou a drzým chováním něco zmohou, byli Goldhunteři Lugat, Jakeš a Laf.

Lugat tak dlouho dorážel na Noraka a frajeřil, až i on začal dostávat přes čumák. Navíc byl nemile překvapen, když zjistil, že Norak o něm ví pomalu víc než on sám. Začal si proto tajně dopisovat s mistrem Akobou, aby také on zjistil nějaké informace o Norakovi. A to se mu nakonec podařilo. Že to ale byly falešné informace a kontrolované Norakem, se nikdy nedozvěděl. Být prvorozeným se zase jednou vyplatilo. Ten druhý vlkouš, podle toho, co mi vyprávěl Norak, byl ale jiný případ.  

Jakeš byl tvrdým Goldhunterem každým coulem. Samozřejmě, že i on si myslel, že se svaly si může dovolit všechno. Dokonce všude rozhlašoval, že Norakovi pořádně zakroutí krkem. Obcházel sídlo klanu a útočil na každého, kdo z něj vystrčil třeba jen špičku nosu. Číhal při cestách v lesích, kudy chodíval Norak, a zkoušel jej překvapit nepřipraveného. Jenže nikdy se mu to nepodařilo. Norak, stejně jako to udělal u jeho předchůdců, napřed s klidem posiloval, aby ho dohnal, a pak si ho začal vychutnávat každý den. Jakešovo sebevědomí okamžitě spadlo k bodu mrazu a četnost urážek stoupla o tisíc procent. Musí se uznat, že jeho urážky byli alespoň vtipné a nápadité, a proto na ně nikdy Norak nereagoval. Jenže to ještě víc Jakeše dráždilo. Nebyl zvyklý, aby ho někdo přehlížel a ignoroval. Nic s tím ale dělat nemohl, Norak jej měl, jak lidé říkají, "na háku".

V té době přišla i jedna velice smutná zpráva. Bylo to krátce po tom, co bratrstvo přijalo Panketa mezi sebe. Hibuna a Buvol, ctihodní velmistři a nejstarší mezi vlkodlaky, dobrovolně opustili tento svět. Zákony a pravidla lovu, vydané nejvyšší radou v Darmooru, byly pro ně něco, s čím se nemohli smířit a už vůbec ne se jim podřídit. Nechť je jim země lehká a vzpomínka na ně nikdy nevybledne. Odešly legendy a s nimi i to, čím žily a co pomáhaly tvořit. Na hradbách Eldestu tehdy poprvé zavlály černé vlajky. Klan Wurlaků se rozpadl a jejich sídlo ve Vlčích kopcích nadlouho osiřelo. Absolutní nadvládu nad vlkodlaky převzal klan BKP.

Protiváhou a rovnocenným soupeřem klanu BKP byl i jedině slavný Essen. Byl nejstarším a nejsilnějším klanem upírů v tomto kraji. Každý upír chtěl být jeho členem nebo alespoň pod jeho ochranou. Být v Essenu bylo privilegiem těch nejlepších z nejlepších. Essen plným právem určoval pravidla a rozhodoval, co je správné a co ne.

Sídlem Essenu byl prastarý hrad v Mlžných horách přímo na sever od Města tisíce vodopádů. Vypínal se hrdě na úbočí vysokých hor a jeho dvojité hradby byly místy až tři metry široké. Byla to dokonalá a pro nepřítele špatně přístupná pevnost. Však také přetrvala doposud všechny pohromy, od nepřízně počasí až po Černé války. Vlkodlaci si na nich vždycky vylámali zuby.

Essenu vládl mistr Transival. Byl nejstarším a nejuznávanějším upírem v celém kraji. Svět kolem něj ho ale poslední měsíce přestával zajímat a stále víc a více se uzavíral do sebe. Všechny novinky a změny kolem ho míjely a aktivního lovu se zúčastňoval už jen zřídka. Jestli si vzpomínáte, na začátku kroniky jsem vám vyprávěl, jak jej mladý Norak před mnoha lety požádal, zda by podpořil vytvoření Nejvyšší rady upířích klanů spolu s uzavřením tajného spojenectví mezi nimi a zda by byl ochoten stát v jejím čele. Plán byl ale nakonec díky zradě jednoho z upířích mistrů prozrazen a Norak byl Transivalem pověřen vykonat na zrádci pomstu. Ale o tom jste už v kronice četli.

Přestože byl Transival nejctihodnějším upírem, nepatřil nikdy mezi prvorozené a neměl jejich znalosti. Možná se bál přijmout odpovědnost za celý upíří rod nebo se mu prostě nechtělo projít znovu zkouškami. Ano, slyšíte dobře. Transival už zkoušky prvorozených jednou v mládí dělal, ale neuspěl. Možná proto byly i jeho znalosti pouze základní a jeho odpovědi na zvídavé otázky upířího potěru obecné. Norak mu později, už jako velmistr prvorozených, nabízel, že mu s nimi pomůže, ale Transival to odmítl, že už je příliš starý na to měnit svět. 

Jak Norak stoupal nahoru a stával se silnějším a silnějším, začínala se mu otevírat možnost lovit nejsilnější bojovníky vlkodlaků. Jenže stalo se něco, co vůbec nepředpokládal, že by toho byli vlkouši schopní. Vlčí bojovníci na vyšších příčkách žebříčku a s mnohem větší silou požádali zatím mnohem slabšího Noraka o uzavření míru. Ne příměří, ale rovnou míru. Norak byl tak překvapen jejich slušným vstřícným chováním, se kterým se dosud nesetkal, že s trvalým mírem okamžitě a bez problému souhlasil. Pokud vám totiž někdo silnější nabízí mír, vidí ve vás sakra velkou konkurenci, i když jste mnohem slabší. Jen silnější může učinit nabídku míru. Slabšímu by se totiž silnější vysmál. Tak to dělávali Goldhunteři. Nyní ale žádné výhružky, urážky či pomluvy. Jen uznání vzájemné síly, práva útočit a respektování lovných teritorií. Kdyby to samé udělali Tuatha, Eriton, Hopik, Jakeš i Lugat, neměli by s Norakem nejmenší problém. Právě o to šlo Norakovi především ve sporu s Hopikem - místo toho Hopik zahájil tažení proti Norakovi. Hopik, jak Norak vyprávěl, měl pouze uznat, že Norak na to, jak loví, má plné právo. Nic víc, nic míň. To se ale nestalo.

Jak už ode mne víte, Essen byl jediný klan, který byl schopen zabránit BKP větší rozpínavosti a tlumit jejich vášně a chutě. Jenže na konci zimy už začínalo být pomalu jasné, že zde vyrůstá třetí mocný klan, se kterým je nutné počítat. Nikdo v něm ale zatím žádnou hrozbu neviděl a Essen i BKP si byli stále jisti svými pozicemi. Když někoho ale podceňujete nebo přeceňujete, je to vždycky špatně. A to se stalo přesně oběma klanům.

Během několika měsíců Eldests rozšířil své klanové sídlo a jejich hrad se tak stal největším široko daleko. Jeho rozšíření ale nebylo z důvodů příchodu nových bojovníků, jak by někdo očekával, ale být první z klanů, kdo to dokázal. A toto prvenství už nikdy nikdo klanu Eldests nevzal. A ještě jeden obrovský význam mělo toto rozšíření - dokázalo úžasně stmelit klan na společném velkém cíli. Eldests tak od toho okamžiku nepotřeboval bojovníky nutit k příspěvkům do klanové pokladnice. Hrad Essen od té chvíle vypadal jak chudý příbuzný. Sídlo Eldests se tak stalo nadlouho jediným sídlem této velikosti široko daleko.  

Všude teď bylo spousta místa pro každého. Strong, který už byl plně zotaven z výpravy do Morwordského lesa, si hned zabral 3 pokoje a 4 ložnice a v podzemních kobkách si vybudoval super moderní tělocvičnu s posilovnou. False zase v levém křídle vyklidil starou míčovnu a zařídil si tam audiovizuální studio s tou nejlepší technikou, která byla na trhu dostupná. Era sice bručel, ale když mu Norak ukázal, co se podařilo udělat ve staré hradní zahradě, tak už nic nenamítal. Ragbyové hřiště s perfektním trávníkem a kamennými tribunami podél hradeb přímo lákalo k zápasu. Jen Panket toho moc nechtěl. Jen když mu dvě patra vyčlení pro jeho knihovnu se studovnou a malou laboratoří. Proč ne. Rozšířena byla i kuchyňská část a hodovní sál. 

I obrana hradu se zlepšila a zdokonalila. Přibyly padací mosty mezi ztrojenými hradbami, strážní věže a střílny, které teď rovnoměrněji pokrývaly území kolem celého hradu, a nezbytný vodní příkop. Hrad se tak stal opravdovým a bezpečným domovem se vším všudy. 

Ale vraťme se k tomu, co se dělo v kraji. Posledním silákem slov, který si myslel, že se svět bude otáčet podle něj, byl rozpolcený Laf. Silně náladový a citlivý vlkouš. Často stačilo málo. Třeba na něj jen dvakrát zaútočit a bouchl jako stará kamna. Tolik neznámých slov jste v životě neslyšeli. Možná dobrá zastrašovací metoda pro slabší povahy, ale rozhodně neúčinná zkušeného Norak. Laf si za to vysloužil akorát ještě větší pozornost a to nejen klanu Eldests.

Pár dnů na to přišel Strong do rady s fantastickou zprávou. Spravedlnosti bylo zase učiněno za dost a kraj se konečně zbavil dalších dvou Goldhunterů. Etriton a Jakeš vidouce, že jejich síla jim v ničem neprospěla a začínali je porážet i nováčci, zmizeli stejně jako Hopik kdesi v minulosti. Zjevně, pokud chce být někdo nejlepší a udržet si své postavení, musí na to nejen mít, ale musí umět i prohrávat a dělat kompromisy. Jednací sál Rady klanu, nově přemístěný do černé věže na samotném vrcholku hory, tenkrát zažil obrovské oslavy.

Čas dal tehdy zase jednou za pravdu mistru Norakovi. V kraji z vlků zůstal Norakovi soupeřem pouze IXlander, mistr BKP, protože s ostatními, měl uzavřený mír. A věřte, že IXlander měl tehdy mnoho důvodů se mstít za svůj klan a napadat Noraka, ale nestalo se tak. Na oplátku měl od Noraka pokoj a nemusel ani o něj žádat. Říkejme tomu vzájemný respekt. Kdoví? Možná byl IXlander jedním z prvorozených a tajnou zbraní Noraka v samotném srdci nepřítele. Jak tomu opravdu bylo, jsem se měl dozvědět až o mnoho měsíců později. Proto nepředbíhejme.

Strong ale tehdy přinesl do rady ještě jednu zprávu. Pokud by se ukázalo, že je pravdivá, znamenalo by to, že Essen zrazuje vlastní rod a uzavírá tajné meziklanové dohody s vlkodlaky. Bylo nutné rychle jednat.

Norak se proto vypravil za Transivalem a znepokojivé informace s ním otevřeně probral. Bohužel se ukázalo, a Transival to Norakovi na schůzce potvrdil, že zvěsti jsou pravdivé. Essen jakoby najednou zapomněl na své povinnosti nejstaršího a nejváženějšího klanu v zemi. Přestal hájit zájmy upírů a začal se veřejně paktovat s chlupatejma. Důkazem byla například dohoda o střídání se v otevírání Brány podsvětí.

Norak byl velice znepokojen. Essen byl pro něj vždy vzorem. To, co kdysi dělali pro ostatní, bylo příkladné a hodné velikosti našich předků. Jenže dnes s příchodem nových pravidel a všechny ty změny kolem způsobili, že i Transival, jako mnozí jiní, začal sám o sobě pochybovat a svoji moc přepouštěl čím dál tím častěji radě svého klanu. A to je vždycky začátek pádu. Dokonce se Norakovi svěřil, že má v úmyslu skončit, předat křeslo mistra Vipeře a odebrat se za svými předky. Byla to sice jeho volba a svaté právo, ale pro Noraka to bylo nepřijatelné. Chtěl mu nějak pomoci, ale ještě nevěděl jak.

pokračovat