Kapitola 3.

Těžké časy

"Deset let uplynulo a svět se změnil. Ač jsem se usilovně snažil učit své potomky žít v souladu s Pravidly pečetí, vážit si zdrojů potravy a pečovat o rovnováhu, něco začalo měnit tento svět. Vlkodlaci se množili jako krysy a zabírali stále nová a větší území. Lidé se také začali chovat velmi podivně. Osidlovali kouty dříve nedostupné, začali stavět velká města plná světel a cestovat rychlostí, o které se dříve snilo jen málo komu. Dokonce dnes prý cestují i ke hvězdám.

Radil jsem se tehdy s mnoha mistry a měl jsem obavy zachování o rovnováhy tohoto světa. Většina z nich pochybovala o mém zdravém úsudku. Vždyť by o tom museli také něco vědět. Ó, jak byli domýšliví.

Klan Black Pearl tehdy tvořil jediný člen a to já. Na jednu stranu to bylo dobré, protože jsem mohl rozhodovat o všem. Na druhou stranu jsem se potřeboval o někoho opřít a s někým projednat zásadní otázky, které mne už delší dobu tížili. Vzpomněl jsem si na Akobu. Svého mistra a stvořitele, jehož rad jsem si vážil víc, než svého vlastního života. 

Najít mistra Akobu nebylo těžké. Akoba odjakživa miloval vůni peněz, sbíral je a hromadil po staletí. Všechny druhy a nominály. Měl jich plný hrad, kam jen oko pohlédlo. Od sklepů až po nejvyšší špičky hradních věží.  Vždyť i ve znaku měl zářící zlatou minci.

Tehdy jsem jej našel skloněného nad nějakou mladou černou numismatičkou, kterou si přivezl nedávno z Afriky. Počkal jsem až mistr Akoba dopil a pak jsem jej oslovil.

Ukázalo se, že mé obavy byly oprávněné. Akoba byl zcestovalý  a podle toho co říkal, to co se děje u doma, se šíří světem jako lavina. Ale jak zakročit a zvrátit vzrůstající nerovnováhu. Vlkodlaků stále přibývalo a byli dotěrnější a dotěrnější. Možná to byl záměr Darkmooru, možná někoho jiného, ale nakonec jsem se rozhodl, že je tomuto diktátu nepodřídím. Po návratu do sídla klanu jsem sebral Demonikon a zavřel se s ním v Elretově knihovně. 

Po sedmi dnech, během nichž jsem nevypil ani jeden doušek krve, jsem zesláblý, ale s nadějí v očích, našel řešení. O osudu klanu bylo rozhodnuto."

Norak byl svým vyprávěním silně rozrušen. Ale nejen on. I já jsem cítil vzrušení a chvění v konečkách prstů. Události, které jsme spolu minulou noc prožili, nás podivuhodně sblížily. Ale hlavně jsem mu vděčil za svůj život. I když byl čas se vrátit zpět do města, nechtěl jsem být nezdvořilý.  Po chvíli ticha jsem se přesto konečně zeptal: "Noraku, Démonikon ti tedy vydal své tajemství?"

"Srpnový déšť odjakživa věštil potíže," pokračoval Norak. "plynuli dva dny od chvíle, co jsem opustil Elretovu knihovnu. Nyní jsem měl v ruce tajemství, které vydal Démonikon.

Na jedné ze stránek bylo pár drobných poznámek od jednoho cestovatele z jeho cest po světě. Zmiňoval se v něm o nádherné a slavné bibliotéce v městě Silversand. Prý je tak stará jako lidstvo samo a její archívy čítají na miliony svazků vzácných knih a rukopisů. Podle cestovatele ale knihovna skrývá ještě něco zvlášť cenného, protože jedna její část, kterou tvoří samostatné křídlo knihovny, je pro veřejnost nepřístupná. Podle místního obyvatelstva jsou v ní prý střeženy knihy černé magie a prastarých tajných umění, knihy, jež byly napsány nekromancery, černými elfy a možná i samotným ďáblem. Přístup do této části je pod trestem smrti zakázán ctihodným lordem Sixtem, vládcem města. Hned mi bylo jasné, že odpovědi na mé otázky je nutné hledat právě tam.

Do Silversandu jsem dorazil pozdě odpoledne po 5 dnech namáhavé cesty. Nad městem vlály černé vlajky. Když jsem procházel hlavní ulicí města, z vysoké věže kdesi přede mnou se ozvalo zadunění zvonu a vzápětí naléhavé volání, „Stmívá se, zapadá slunce. Všichni opusťte ulice!“ Kolem mne nastal shon. Viděl jsem, jak lidé dosud klidní najednou ustrašeně peláší a nechápavě hledí na můj klid. Zamířil jsem do hospody U starého vozky. Jakmile jsem vstoupil, proběhl celým lokálem vzrušený šepot. Přešel jsem k pultu a požádal o nocleh a horkou koupel. Hospodský mě však ignoroval a místo toho se odšoural ke vstupním dveřím a umístil na svá místa 6 masivních železných závor. Místní lidé byli zjevně z něčeho velmi vystrašení. Vzal jsem si od hospodského klíč a šel raději do svého pokoje.

Ráno při snídani jsem zaslechl, že v noci zemřelo dvacet tři lidí. Asi těch, kteří se nestihli ukrýt před vlastním smrtí. Byli roztrháni na kousky a jejich srdce byla vyrvána z hrudi.  Vypravil jsem se hledat dům lorda Sixta, s cíle získat to, pro co jsem přišel. Venku bylo naštěstí pod mrakem a tak jsem se nemusel bát přímých slunečních paprsků.

Lord Sixt byl poměrně mladý šlechtic, zocelený řadou bitev. Rozhodně to nebyl třasořitka a bylo vidět, že vládne městu a krajině rukou spravedlivou. Rád přijal učeného a vzdělaného muže, za kterého jsem se vydával. Po zhruba 6 hodinovém příjemném rozhovoru, při kterém se lord ani nezmínil, že by město mělo nějaké problémy, odvážil jsem se vznést svoji prosbu, zda by nebylo možné prostudovat některé z knih z jejich proslavené knihovny, zvláště pak ty z neveřejné části. Lorda můj zájem překvapil. Studovat z této části knihovny zakázal již jeho praprapraděd před 245 lety. A měl tehdy k tomu velmi vážné důvody. Tehdy byl vrchním knihovníkem nekromancer jménem Raghul.

Tajně prý dovážel a shromažďoval z celého světa knihy a rukopisy o černé magii a pokusech na mrtvých. Dokonce prý začal tajně mrtvé probouzet k životu. Jeho snahy vyvrcholily pokusem o převzetí vlády nad městem a město se tak mělo stát městem mrtvých. Naštěstí díky několika zbožným a odvážným občanům byl Raghul zajat, upálen a do knihovny byl zakázán přístup. Od té doby tam nikdo nevkročil.

Bylo vidět, že nejspíš lorda nepřesvědčím, ale pak mne něco napadlo. Navrhl jsem jeho výsosti obchod. Co kdyby to bylo něco za něco. Něco co chce on a já mu mohu poskytnout. Jediné po čem lord toužil, bylo, aby městě byl klid a mír. Již několik měsíců město sužuje prokletý nemrtvý. Toulá se po nocích ulicemi a zabíjí občany a návštěvníky města. Kdo zůstane na ulici, toho ráno najdou roztrhaného na kusy. Lord Sixt už zkusil všechno, dokonce i sám se mu postavil, ale nakonec taktak se mu podařilo utéci. Zbyly mu jen šrámy a jizvy v obličeji. Od té doby se na noc město zavírá.

Ucítil jsem příležitost a řekl lordovi, že se o nemrtvého postarám. Lord můj návrh přijal. Pokud zachráním město, lord mi umožní přístup do zakázané knihovny."

Norak byl opravdu mimořádný upír a knihovna v Silversandu je jedna z nejvýznamnějších a největších knihoven světa. Slyšel jsem vyprávět příběh o zachráněném městu Silversandu, ale teď mi jej vyprávěl zachránce osobně.

pokračovat