I vlkodlaci cítili, že se něco děje. Karpentský les a Karpentské hory byly odjakživa jejich bezpečným lovištěm a skrýší. Ale teď to bylo jinak. Jejich nejsilnější a nejodvážnější bojovníci mizeli neznámo kam. A ztráceli se po celých smečkách. Nebylo přeci možné, aby se mezi upíry objevil nový Eldest. Silný a výjimečný lovec vlkodlaků.  Museli by o něm dávno vědět. Nikdo nespadne z nebe. Špioni a zrádci v řadách upírů také nic takového nepotvrzovali. Muselo to být něco jiného a hrozivějšího, co přesahuje upíří a vlkodlačí rody. Něco, co je silnější a mocnější. Něco, co je zákeřnější než Durmanské jeskyně. Bylo nezbytné rychle najít řešení, protože strach je nejhorší nepřítel. 

Z rozkazu velmistrů všichni pátrali, co je příčinou těchto záhadných zmizení. I samotní mistři se zapojovali do pátrání, jenže zatím neměli úspěch. Až dnes.

Byl večer 8. května a Hibuna, mistr klanu V.R.R našla to, co ostatní tak dlouho a marně hledali.

Hibuna tehdy pátrala v jižní části Karpentských hor a její vlčí podoba jí jako vždy umožňovala pohodlný a rychlejší pohyb.

Mezi stromy tehdy narazila na dvoje čerstvé stopy, které déšť ještě nestačil smýt. Jedny stopy velkého vlka a druhé, které ty první sledovaly a které ona neznala. Byly velké a podle jejich hloubky patřily velkému a silnému tvorovi. Sledovala je a stopy jí dovedly ke skryté štěrbině ve skále. Neváhala a proběhla štěrbinou. Na jejím konci byla velká rozsedlina s polorozpadlým chrámem.  Oboje stopy mizeli v chrámu, ale jen jedny se vracely zpět. Byly to stopy silného tvora. Hibuna vždy opatrná a ostražitá vstoupila do zbytků chrámu.

Uprostřed chrámu byl otevřený vstup do krypty.  Hibuna seběhla po několika schodech a rozhlédla se. V kryptě byla cítit těžká bylinná vůně. Byla v jakési obřadní síni s rakvemi a kamenným drakem v čele. Po obou stranách se rozebíhaly chodby neznámo kam. Před sochou draka stál obrovský kotel plný horké bublající tekutiny a pod ním hořel oheň. 

Najednou uslyšela volání o pomoc. Rozeběhla se pravou chodbou. Míjela několik prázdných krypt, ale až na konci bylo to, co hledala. Mohutným skokem rozrazila dveře. Před ní ale nebyl vlkodlak. Byl to upír. Vlastně ani to ne. Byl to tvor dvojí krve. Napůl vlk a napůl upír.

"Jsem Norak, mistr klanu Black Pearl. Prosím, ať jste kdo jste pomožte mi než bude pozdě. Jsem Norak, mistr klanu Black Pearl," opakoval stále jakoby omámený, i když jej Hibuna už osvobodila.

"Jsem ráda, že tě konečně poznávám, mistře Noraku. Ty víš jak na mne udělat dojem. Vzpomínáš si?! Já jsem Hibuna."

Norak zvedl hlavu a podíval se jí do jejích hlubokých modrých očí. Jeho rty se pousmály. Před sebou měl krásnou mladou ženu s dlouhými blond vlasy a šibalským úsměvem.

"Nemáme moc času. Potřebuji tvoji pomoc," řekl Norak. Hibuna přikývla a oba zamířili ven z chrámu.

Když vyšli ven, Hibuna věděla všechno důležité. O Dharonovi, o bojovníkovi smrti, o rituálech i o trojjedinné krvi.

"Umisťoval jsem 12. kámen do kruhu, když mne bojovník smrti překvapil," pokračoval Norak.

"Zjevil se tu náhle, jako by na mne čekal. Ani nevím, jak se to seběhlo. Chce mne použít k nějakému rituálu. Nejspíš mu něco chybělo, a proto odešel. Ale určitě nepropásne úplněk. Támhle je 13. kámen," a Norak ukázal na menší menhir povalující se mezi stromy. "Ten dáme do středu kruhu."

Když byl kámen umístěn, Norak odeběhl mezi stromy a vrátil se s koženým vakem. Vytáhl z něj nekromancerovu lebku a meč a položil je na menhir.  Kdesi v dálce uslyšeli táhlé zavytí.

"Vím, že ti nemohu pomoci, ale možná by bylo dobré vědět o bojovníkovi dříve, než sem přijde. Budu čekat ukrytá u vchodu do štěrbiny. Až se objeví bojovník, zavyji jako vlk." Norak souhlasil a Hibuna zmizela v průchodu. Byl nejvyšší čas. Měsíc stoupal po obloze a nezadržitelně se zakulacoval.

Norakovi bylo jasné, že musí uspět. Hlavou mu letěli vzpomínky na jeho přátele. Na vždy věrného Ilarena, poctivého a pracovitého Nekrona a ohnivého a výbušného Ifrita. Když nebude Moggotský rituál účinný, vydrží spolu nebo se rozejdou každý svou cestou?

Náhle se ozvalo zavytí. Neuplynulo ani 10 minut a u východu ze štěrbiny se objevil bojovník. Táhl za sebou dva mrtvé vlkodlaky. Sotva spatřil Noraka s mečem, vybuchl v hurónský smích.

"Cožpak si myslíš, blázne, že mne můžeš zabít. Já jsem Gohar, červe, jeden z nesmrtelných. Zahoď ten meč nebo si ublížíš."

"Nebojím se tě. Už jednou jsem ti překazil tvé plány."

"Jaké plány? Myslíš toho suchého staříka?" pohrdavě zařval Gohar a pomalu se blížil k Norakovi. "To bylo jen smetí. Díky tvé dvojí krvi oživím po rituálu další bojovníky smrti. Jen co měsíc dojde úplňku." 

Gohar byl dva kroky od Noraka, když Norak zaútočil. Meč ale minul svůj cíl. Norak to zkusil znovu a znovu. Jenže Gohar se pokaždé útoku lehce vyhnul.

"Ááá, chceme si hrát, no dobrá. Teď to zkusím já." Gohar se rozmáchl a zasáhl Noraka přímo do prsou. Ten odskočil jak dětský míček a dopadl 6 metru od menhiru. Stěží popadal dech, ale přesto vstal a zaútočil na Gohara znovu. Ten dělal jako by nic. Jakoby Norak byl jen obtížný hmyz a jedinou ranou Noraka srazil k menhiru.

"Jen do toho. Pobavíme se. Víc neumíš? Ale já jo. Dívej. Takhle se to dělá."

Ve chvíli, kdy chtěl Norak opět zaútočit, Gohar drápem rozřízl Norakovi levé stehno. Norak upadl.

"Baví tě to? Ne? Ale mne to začíná," Gohar přistoupil blíž k Norakovi a vyrval mu z prsou kus masa. Norak zařval bolestí. Krev stříkala z rány na všechny strany. Gohar se šíleně bavil.

"Bolí a bude ještě víc? Chtěl sis hrát a myslel si, že mne zabiješ? Podívej, čí krev je na mých rukou. Jen tvá. Už víš, kdo je tady nesmrtelný?"

Norak jako by znovu ožil. Cože to říkal Gohar? Že jeho krev je na jeho rukou. Norak se prudce vztyčil, až to i samotného Gohara překvapilo. Naklonil se k menhiru a mečem, o který se do té doby jen opíral, silnou ranou rozdrtil lebku nekromancera. Pak se obrátil na Gohara.

"Byl jsi zrozen z nicoty a tam se i vrátíš. Cartheox Death Nox."

Norak otočil meč proti sobě a zabodl jej do svého srdce.

12 kamenů složených do kruhu se rozžhavilo do běla. Ozvala se ohlušující rána. Země mezi Norakem a Goharem pukla. Z trhliny se vyvalil ohnivý dým. Gohar nevěřícně zíral na plameny, které jej postupně pohlcovaly. Až teď mu to došlo. Prohrál. 

Měsíc na obloze byl dokonale kulatý.

pokračovat