Zatímco se klan Black hroutil a rozpadal, Norak se pod novým jménem Reticent stáhnul do ústraní. Zabil sice bojovníka smrti, ale obětoval svůj vlastní život (pozn. autora - rozuměj svůj herní účet). Jen díky Quantarovi a Hibuně přežil svoji smrt a vrátil se do hry o nadvládu nad tímto světem. Musel ale začít úplně od začátku. Byl sice bohatší o zkušenosti z minulého života, ale slabý a sám. Přesto věřil, že to nejhorší má za sebou. Bohužel se ale mýlil. Ty nejtěžší zkoušky na něj teprve čekaly. Věštba, kterou vyslechl ve Třpytivých jeskyních, se začínala pomalu naplňovat. 

Karpentské hory a okolní lesy skrývaly mnohá tajemství. Jen málokdo z lidí, upírů či vlkodlaků dobrovolně sešli z vyšlapaných cest a chtěli riskovat svůj život v přítmí tmavého lesa, natož v nebezpečných skalách. Ve vesnicích a městech v okolí kolovala řada příběhů o podivných tvorech útočících ze tmy, kteří vám rozdrtí kosti nebo vysají vnitřnosti a na místě zůstane jen vaše kůže. Příběhy o světlech či hlasech, které vás zavedou do bažin či roklí plných smrtelně jedovatých hadů. O podzemních labyrintech a jeskyních, kde na vás číhají pavouci a štíři. O bludných kořenech a šeptajících stromech. Kdo ví?! Těžko soudit. Reticent ještě jako Norak se o to nikdy nezajímal. Věřil, že všechno má své logické vysvětlení a že strach má velké oči. Příběhy mohly mít pravdivé jádro, ale zbytek je určitě nános času a lidské fantazie.

Močál, slatě či rašeliniště, nebo co to vlastně bylo, ale existoval. Slýchával o něm od obchodníků, kteří jej obcházeli na svých cestách z Orli do Klerbanu. Byl tak velký, že když se mu chtěli bezpečně vyhnout, trvalo jim 8 hodin, než jej bezpečně minuli. 

Rozkládal se v severní části Karpentského lesa a jižní stranou těsně přiléhal ke Karpentským horám. Půda tady byla tak prosycená vodou, že se na ní jen stěží cokoliv udrželo. Jen na jakýchsi ostrůvcích zde rostly prastaré stromy pokryté mechy a lišejníky. Voda mezi nimi vytvářela menší či větší jezírka a tůňky obrostlé rákosem, ostřicí a zbytky kdysi bujné vegetace, na které teď rostl rašeliník. Zvěř se tomuto místu zjevně vyhýbala. Jen sem tam se občas ozvalo žabí zakvákání. Musel to být on, o kterém se Shadow zmiňoval ve své knize. Jiný podobný močál v Karpentském lese nebyl.

Díky blízkosti sídelního hradu Black Pearl, musel být Reticent velmi obezřetný.  Všem vesnicím se raději velkým obloukem vyhnul a do Karpentského lesa dorazil až pozdě odpoledne. Na kraji nasbíral pár černých borůvek a pustil se hlouběji po stezce, která vedla do Klerbanu. V lese bylo příjemně a nic nenasvědčovalo tomu, že by mu něco hrozilo. Bojovník smrti byl mrtev a vlkodlaci se sem ještě určitě báli.

Krátce před setměním najednou ucítil ve vzduchu změnu. Vůni dřeva vystřídala těžká vůně tlejících rostlin a hniloby. Les po pravé straně stezky postupně řídl a mezi stromy se začaly objevovat tůňky, nad kterými se vznášel bělavý opar. Byl na místě. Ale co dál?! Kde v tom hledat doly?!  

Zkusil udělat pár kroků do močálu a v okamžiku byl po kolena ve vodě. Rychle se vrátil, aby tam ještě víc nezapadl. Zkusil přeskočit na nejbližší ostrůvek porostlý nízkou vegetací a pak další, ale dál to už nešlo. Nejbližší ostrůvek byl skoro čtyři metry daleko. Ani tato cesta nejspíš nebyla ta správná.    

Měsíc se mezitím vyhoupl nad stromy a svým stříbrným světlem ozářil noční krajinu. Naráz všechno kolem vypadalo nějak nebezpečně. Přeci ze sebe neudělá hnojivo na kytky. Vydal se proto dál po cestě a jen občas to zkoušel zda někde na kraji nenajde nějakou pěšinu.

Byly asi 3 hodiny ráno a stezka se náhle stáčela doleva a vzdalovala se od močálu. Cestou, kromě jednoho zapadlého povozu, několika rozbitých sudů a starého ohniště pod kusem skály vyčnívající z močálu, nic zvláštního neviděl. Musel se vrátit.

Kdyby si jen vzpomněl, jak to bylo v té knize. Shadow tam psal něco o nějaké zvláštnosti těchto močálů. Co to ale, kruci, bylo. Měl si tu knihu přečíst celou. Jenže tehdy hledal něco úplně jiného a nějaké staré doly či hrad ho nezajímaly.

A co to zkusit podívat se na močál z výšky. Třeba bude mít větší štěstí. Shadow byl přeci upír. Reticent se proto vrátil kousek po cestě zpátky, aby nebyl ve stínu stromů, a postavil se čelem k dorůstajícímu měsíci. Rukama chytil dýmějový plášť za jeho dolní konce. Rychlostí blesku je pak zvedl zkřížené nad hlavou a prudce jimi švihl zpět dolů. Proměna byla dokonalá. Netopýr zamával blanitými křídly a vznesl se k obloze.

Pohled z výšky byl úžasný. Díky oparu močál vypadal jako rozlitá smetana na černé podlaze. Tam, kde nebyl opar se na hladině třpytil měsíc. Najednou něco upoutalo Reticentovu pozornost. Toho třpytu bylo nějak moc na jeden Měsíc. Snesl se proto níž.

A opravdu. To, co tak zářilo, nebyl odraz Měsíce, ale podivná zářící houba. Konečně si vzpomněl i na to, co bylo v knize. Týkalo se to luciferinu, látky, která díky enzymu reaguje s kyslíkem. Luciferin se vyskytuje u všech světélkujících organismů a díky němu vydávají světlo. Zvláštností této houby je, že parazituje jen na stromech, které rostou na pevném a stabilním podloží, ale jen ve vlhkém prostředí. To bude určitě klíčem k cestě skrz močál, pomyslel si Reticent, vznesl se zase do výšky a začal pozorně zkoumat zářící body.

Asi po hodině létání a plachtění nad močálem našel skutečně několik možných kombinací tras, které při troše štěstí mohly vést ke starým dolů na Ďábelské kameny. Žádné z nich se ale neprotínaly a jen jedna vedla od cesty až skoro ke Karpentským horám. Reticent vsadil právě na tuto kombinaci. Když doly, tak jedině kde jsou hory.

Reticent se snesl se na stezku a vzal na sebe podobu člověka. Byl u starého ohniště, kolem kterého dnes už jednou šel. Určitě to je ta správná cesta, pomyslel si, vylezl na skálu nad ohništěm a pozorně se rozhlížel. A skutečně. Na odvrácené straně nedalekého stromu zářila matným světlem houba. Pomalu a opatrně slezl ze skály a vydal se nejkratším směrem k ní. Voda byla mělká a nebyla mu více jak po kotníky. Další iluminační zázrak uviděl, co by vlkodlakem dohodil. Pokračoval k ní a pak k další a další. Bylo to jako by šel po jakémsi kamenném hřebeni. Asi po hodině cesty si všiml, že stromy na kterých ta podivná houba roste, mají pokaždé stejný tvar, kmen a koruna tvořily písmeno Y. Že by další vodítko? Asi ano, protože jak by se ve dne našla cesta, když nesvítí měsíc. Další stromy jeho domněnku stoprocentně potvrdily. 

Už se rozednívalo, když Reticent celý mokrý a špinavý našel konečně to, co hledal. Na nedalekém ostrůvku byly zbytky jakési kamenné stavby ukryté v husté vegetací. To musí určitě vstup.

Přebrodil se a stavbu obezřetně obešel. Před sebou měl zarostlý otvor kamsi do neznáma střežený dvěma kostlivci. Nad otvorem byla jakási zrůdná hlava, která měla snad varovat nezvané návštěvníky. Okolo se válely lebky malých zvířat, ale i lidské. Osekal přebujelou vegetaci kolem vchodu, pomocí křesadla zapálil suchou větev a celý netrpělivý vstoupil do podzemí. Byl nejvyšší čas zjistit, co vlastně Shadow objevil.

pokračovat