Na krbových hodinách odbíjela jedna hodina po půlnoci, když mrtvé ticho prořízl strašlivý výkřik. Reticent se prudce zvedl na posteli. Co to bylo? Že by nějaké zvíře? Ne, takový zvuk přeci nevydává žádný známý tvor. A co když mu tady něco hrozí? Nebylo asi příliš rozumné ulehnout ke spánku bez průzkumu hradu.

Vstal, hodil na sebe plášť a vyšel z pokoje. Jenže na chodbě zůstal stát jako přimražený. Hrad se proměnil.

Po destrukci hradu nebylo ani památky. Zdi, které byly odpoledne zničené, znovu stály. Dveře z protějšího pokoje večer vyvrácené, teď seděly pevně v pantech. Co se tady proboha děje

Reticent přistoupil ke dveřím a opatrně je otevřel. Nábytek v místnosti, který byl včera poničený, nyní zářil novotou. Strhané tapety byly na svých místech. Nikde žádný prach, nikde žádná pavučina. Rozeběhl se k oknu a vykoukl ven. Black Tower tam stál jak znovuzrozený.

Na hradbách viděl stráže v lesklých zbrojích, v podhradí dokonce zahlédl pár nočních opozdilců mířících nejspíš ke svým domovům. Bujná vegetace, která předtím všechno pokrývala, byla ta tam. Místo trosek zde v celé své síle a kráse stál zalitý měsíčním světlem hrad prvorozených.

"Asi jsem se zbláznil," řekl si v duchu Reticent. Vrátil se na chodbu a opatrně nakoukl do dalšího pokoje. Byla to ložnice a na lůžku spala nějaká stará prošedivělá žena. Neuvěřitelné. Že by se vrátil v čase? Ale jak? Potichu raději zavřel dveře.

I v ostatních pokojích, do kterých nahlédl, spali lidé. Lidé, které v životě neviděl. Musí se podívat ven. Už to nebude odkládat. Zamířil proto po schodišti ven z paláce.

Na nádvoří bylo ticho a klid. Jen voda dopadající na zlatého draka v kašně vydávala zvláštní zvonivý zvuk. Stráže na hradbách podřimovaly a nic nenasvědčovalo tomu, že by se  dělo něco zvláštního. Reticent prošel bránou a zamířil si to hlavní ulicí směrem k chrámu.

V některých budovách se ještě svítilo, v jiných naopak měli půlnoc. Stráže, které cestou potkával, si ho nevšímali. Bylo to divné, nechápal to. Byl tu cizincem a vůbec nebudil žádnou pozornost. Proč. Nebyl přeci prvorozený, nepatřil sem.

Mezitím, jak o tom přemýšlel, dorazil k chrámu. Zblízka chrám vypadal monumentálně a mnohem větší než z dálky. Celý byl z bílého mramoru se zlatými ornamenty napodobující roztodivné květiny a zvířata. Dveře do chrámu byly otevřené. Rozhodl se, že se podívá dovnitř. Vyběhl proto po krátkém schodišti a vstoupil do chrámu.

Uvnitř panovalo příjemné přítmí jen sem tam narušované světlem olejových lamp na sloupech. Měsíční světlo, které dopadalo centrální kopulí, dodávalo chrámové atmosféře jakýsi nádech vznešenosti. V lavicích sedělo asi padesát lidí a dalších třicet postávalo v hloučcích kolem. Chrámem zněla tichá hudba a ceremoniář u oltáře dokončoval jakýsi rituál. Kousek od Reticenta se šeptem bavili tři muži. Nenápadně k nim přistoupil, aby si poslechl, o čem se baví.

"... určitě do bude stačit! Já našemu mistrovi věřím, Siváku, a ty bys měl věřit tomu tvému. Otázkou je, co s tím udělá nejvyšší rada a velmistr. Včera jsem mluvil osobně s prétorem a podle něj nám nic nehrozí."

"Říká se ale, Wampe, že jednoho chytli v našich dolech. Prý jej drží prétorovi muži v kobkách pod arénou."

"Nemluv tak nahlas nebo nás někdo uslyší. Taky jsem to slyšel. Říkají, že jej prý objevili arachnidky jak se pokouší k nám dostat."

"No, kdoví jak to bylo, Trine. Prétor mi nic nechtěl prozradit. Prý až jej vyslechne. Navíc se mi zdá, že se prétor poslední dobou chová moc tajnůstkářsky a radě se nesvěřuje. Možná by se to mělo říci Silverovi."

"A co mu chceš říci? Že jsi ho viděl párkrát, kde neměl být? Nebo že v knihovně studuje staré svitky? Je to přece prvorozený a navíc prétor. Raději to nech být. Díky Agchamelejskému rituálu a arachnidkám nám tady nic nehrozí."

"No já jen, Siváku, že všichni jsou z nich pěkně nervózní a my si sem jednoho dovlečeme. Měli ho zabít na místě. Proč to neudělali?"

"Asi mělo vážný důvod, co já vím."

"Nechte toho, v palácové knihovně je spousta knih a svitků a studovat je může kdokoli, to víš sám. Stejně tak do laboratoria má přístup každý bez rozdílu a přitom tam jsou ukryta naše největší tajemství."

"Jo to víme, Trine. Jenže tak je to tu se vším. Ani hradní pokladnice není chráněná a přitom je tam kamenů a zlata na vybavení celé armády."

"Jenže, Wampe, na to můžeme dojet."

"Na co?"

"Na alibismus a přílišnou víru v naší neomylnost a všemocnost. Podívej se na hradby. Stráže podřimují a vůbec nesledují co se děje za nimi. Je příliš vážná doba na školácké chyby. A arachnidky taky nejsou nesmrtelné. Stačí když ….."

"Psst … Zdá se mi, že nás někdo poslouchá. Pojďte raději ven, stejně už rituál skončil."

Při posledních slovech se Reticent rychlosti blesku schoval do stínu za nejbližší sloup. Všichni tři jej bez povšimnutí minuli a vyšli z chrámu.

Rituál opravdu skončil. Hudba dozněla a lidé se zvedli a ubírali směrem k východu. Reticent přemýšlel o tom, co právě slyšel. O kom to vlastně mluvili? Kdo že je na hradě? Jména, která v rozhovoru padala, mu navíc nic neříkala, až na jediné. Jenže to by znamenalo katastrofu. Musí se dozvědět víc. Otočil se, vyšel s davem z chrámu a namířil si to směrem k aréně.

Našel ji snadno. Byla to kruhová dvoupatrová stavba s malý hřbitovem podél přístupové cesty. Po stranách vstupní brány stály sochy okřídlených monster, s jakými se ještě nesetkal. Těla měla podobná lidským, ale s kočičími rysy, a jejich tváře připomínaly ještěry. Pařáty měly zakončeny zahnutými drápy, stejnými jako mají orli nebo jestřábi. Široce otevřené nelidské oči zíraly dolů na každého, kdo se postavil před vchod do arény.

Brána byla i přes pozdní noční hodinu otevřená. Uvnitř bylo vidět bělavý písek arény a nějaké dřevěné stavby. Reticent dlouho neváhal a prošel mezi monstry.

Hned za bránou byl vchod do podzemních kobek arény. Rozhlédl se. Nikde nebylo ani živáčka. Kde je stráž nebo nějaký hlídač? Pokud je tady prétorovo tajemství, proč je nikdo nehlídá. Ještě jednou se rozhlédl a vstoupil do spoře osvětleného podzemí.

Kobky sloužili především jako zázemí arény. Připravovali se v nich bojovníci před svými zápasy v aréně. Skladovali se zde kulisy a vše, co pak dělalo zápas napínavější a zajímavější. Ve zvláštní části kobek se pak chovali i nebezpečná zvířata, proti kterým bojovali ti nejodvážnější. A tuto část kobek právě Reticent hledal. Jedině tady mohl být tajemný úlovek prétora.

Najednou o něco Reticent v šeru zakopl. Otočil se a na zemi uviděl jednoho ze strážců. Tedy spíš zbytek z něj, protože mu chyběla hlava a jedna paže. Od krku dolů se táhly hluboké šrámy. A pak se to stalo.

Z temné uličky za Reticentem se vynořil Turan a divoce zavrčel. Byl celý od krve a v ruce svíral zbytek paže mrtvého strážce. Jeho oči byly bez zorniček. Ve světle pochodní vypadal nepříčetně a hladově. Zavrčel znovu až Reticentovi ztuhla krev v žilách. Nic podobného v životě neviděl. I bojovník smrti byl proti němu poměrně k světu.

Turan udělal krok směrem k Reticentovi. Očima bez panenek pečlivě studoval Reticenta. Oba dva váhali a odhadovali své síly.

Nakonec to byl turan, kdo první zaútočil. Rozmáchl a sekl, ale drápy jen zasvištěly vzduchem, protože Reticent stačil uskočit stranou. Turan sekl podruhé a zavyl, když pařát jen zaskřípal o kamennou podlahu. I tentokrát měl Reticent štěstí. Vytáhl svůj meč a zaútočil na turana. Ten ale uskočil a vytrhl Reticentovi meč z ruky. Vzápětí ostré turanovy drápy prošly brněním a zaryly se do reticentova masa, odhalili krvavá žebra a rozervané vnitřnosti. Reticentovi se podlomily nohy a zhroutil se na zem. Turan se napřáhl počtvrté a jedinou ranou oddělil Reticentovi obě paže od těla. Ticho noci prořízl strašlivý výkřik. 

pokračovat