To, že za Reticentem zmizel kus skály jakoby nic, v něm vyvolalo smíšené pocity. S tak mocnou magií se kromě draka ve Třpytivých jeskyních ještě nesetkal. Dokonalá ochrana měla jistě svůj důvod. Black Tower musí ukrývat velké poklady, když všechny cesty jsou tak chráněny, pomyslel si Reticent. Kdoví co ho uvnitř čeká. Jistě tu budou pasti, propadla a jiné překážky. Musí mít oči otevřené.

Momentálně byl v jakési tmavé chodbě, z jejíchž stěn se na něj pitoreskně šklebily obličeje dvou podivných stvoření. Kdesi odkapávala voda a vzduch zde byl těžký a zatuchlý. Ještě, že upíři vidí ve tmě stejně jako vlci. Zvedl se ze země a vydal se opatrně tmou kupředu. Stěna se za ním opět neslyšně zavřela.

Asi po deseti minutách chodba vyústila do jakéhosi sklepa nebo spíše dna podivné šachty. Kromě schodiště a dvou rezavých mečů zde nebylo nic zajímavého. Těžko říci k čemu to dříve používali. Jediné, co ho napadlo, bylo, že šachta byla přístupovou cestou k tajné chodbě.

Stěny šachty byly hrubě opracované a pokryté různými druhy mechorostů stejně jako v chodbě, kterou přišel. Kamenný blok, který kdysi kryl vstup do tajné chodby, ležel povalený na zemi opodál. Reticent chvíli poslouchal, zda neuslyší nějaký podezřelý zvuk, ale všude bylo ticho. Začal tedy stoupat po kamenném schodišti nahoru.

Schodiště obtáčelo šachtu kolem dokola a bylo přerušované několika podestami. Schody byly místy rozbité a jiné vypadaly příliš podezřele, než aby si na ně stoupl. Když došel nahoru, měl pod sebou asi tak dvacet metrů. Slušná hloubka na to si zlomit vaz, pomyslel si Reticent.

Na konci schodiště byly masivní dubové dveře s vahadlovým zámkem. Jednoduchý zámek, tedy z této strany jednoduchý. Z druhé strany dveří by to asi bylo horší. Přistoupil k pěti vahadlům a nastavil každé tak, aby se všechny západky odblokovaly. Jakmile se tak stalo, ozvalo se tiché cvaknutí a dveře odskočily. Za nimi se objevila potemnělá hradní chodba. Pustá a zlověstně tichá. Kam oko dohlédlo, nebylo nikde ani živáčka, jen mrtvé ticho a smrádek. Reticent vytáhl meč a překročil kamenný práh.

Sotva se ale jeho noha dotkla podlahy nečekaně vzplály všechny pochodně na stěnách a osvětlily chodbu před ním. Reticent se zarazil. Že by o něco zavadil nebo omylem spustil? Nic se však nedělo a nikde nic podezřelého neviděl. Hrad nejspíš jen reagoval na jeho přítomnost. Možná jedno z dalších kouzel prvorozených, kdoví. Alespoň se tady bude moci pořádně porozhlédnout.

Obrátil se proto, aby si pořádně prohlédl zámkový systém dveří, kterými právě prošel. Mohlo by se to hodit. A opravdu, z této strany to nebyly dveře, ale velký obraz zobrazující nádhernou mladou upírku v tmavěmodrém saténu. Zlacený rám obrazu byl posázený krvavými rubíny a modrými opály. Stiskem některých rubínů ve správném pořadí se závaží uvedla do chodu. Napřed levý horní, pak pravý středový, levý dolní, horní středový a nakonec pravý dolní. Chytré, moc chytré, pomyslel si Reticent. Bude si muset tady všechno pořádně prohlédnout. Otočil se a vydal se na průzkum hradu.

Prošel mnoho chodeb, místností a sálů. Kam se jen podíval nebo o co zavadil, bylo pokryto hustým prachem. Viděl kdysi nádherně zařízené pokoje prvorozených, učebny a studovny, velkou jídelnu i jednací sál. Všude se válel rozbitý nábytek a poničené vybavení. Rozbité stoly, polámaná křesla a zpřevrácené skříně. Rýhy na stěnách a cáry strhaných tapet jen dokreslovaly atmosféru chaosu a zkázy. Mezi tím vším zakopával o kostry mrtvých bojovníků. Podivně zkroucené s prázdnými očními důlky, jako by i teď ještě křičely o pomoc či slitování. Všechny bez výjimky nesly známky těžkých zranění. Musel to být urputný boj. Boj na život a na smrt. Boj o přežití a zachování tajemství.

V každém patře, kterým procházel, se rozsvěcovaly pochodně, svícny nebo v krbech vzplály ohně. Jako by byl hrad živý a snažil se mu prohlídku zpříjemnit. Mnoho částí hradu bylo poničeno a nebylo vůbec přístupno nebo jen velice obtížně. Reticent musel prokazovat nemalé úsilí, aby překonal díry v podlaze nebo chybějící podlahy vůbec. Naštěstí se všude válela spousta použitelného materiálu.

Konečně se Reticent dostal k oknu a vykoukl ven. To, co uviděl, ho více než překvapilo. Čekal něco menšího a skromnějšího vzhledem k době a podmínkám, ve kterých hrad vznikal, ale opak byl pravdou. Hrad byl rozlehlý a se spoustou menších či větších staveb v podhradí.

Byl postaven v nevelkém údolíčku mezi Karpentskými horskými štíty a byl obehnán dvojitou kamennou hradbou s ochozy. Jeho dominantami byly dvě vysoké věže vyrůstající z palácové části hradu a v podhradí velký polorozbořený chrám a aréna. Většinu střech kam jen oko dohlédlo, strávil dávný požár nebo nesly známky dopadu těžkých kamenných bloků.

Reticent se momentálně nacházel v hradním paláci v obytné části tedy v samotném srdci hradu. Pod sebou na nádvoří viděl velkou kašnu se sochou zlatého draka porostlou bujnou vegetací.  Levé křídlo palácové brány zčernalé ohněm bylo vyvalené, zatímco pravé leželo roztříštěné mezi trnitými keři kousek od kašny. Po celém nádvoří bylo vidět kusy zříceného zdiva z okolních poničených budov. Neutěšený pohled na chloubu prvorozených. 

Slunce na obloze pomalu končilo své denní putování. Reticent byl šťastný. Hrad prvorozených už pro něj nebyl jen mýtem ale skutečností. Bude mu trvat mnoho dní, než jej prozkoumá, a ještě více týdnů než mu vrátí jeho bývalý lesk a slávu. Bude z něj dobrá základna pro jeho nový klan. Mírný vánek se náhle dotkl jeho tváře jako by s ním souhlasil. Byl čas si pořádně odpočinout. Otočil se a šel hledat nějakou vhodnou postel na přenocování.

pokračovat