Reticent se ocitl v krátké chodbě, která se před ním prudce svažovala dolů. Vypadalo to, že na jejím konci je jakási jeskyně. Samotná chodba byla asi tak dva metry široká a stěny nesly známky hrubého opracování. Vpravo si všiml povaleného sudu, ve kterém byly zastrčeny staré louče. Jednu vytáhl, zapálil a větev odhodil. Stejně by mu dlouho nevydržela. Plný napětí a očekávání se vydal pod močál. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by to byl vchod do starých dolů.

Došel skoro dolů, když proti němu náhle vyběhla malá vyděšená myš. Když jej uviděla, zastavila se a vypadala nerozhodně. Reticent se ale rychlostí blesku sklonil a než se stačila rozkoukat, chytil jí a strčil do uzavíratelné kapsy v dýmějovém plášti. Může se hodit, pomyslel si. Kdoví co jej čeká. Zvedl se a vstoupil do jeskyně.

To zdržení ale byla chyba. Před Reticentem najednou stálo několik přerostlých pavouků. Myš měla být zřejmě jejich svačinkou a on jim to právě překazil.

Nečekaně oslněni se zastavili a začali vydávat podivný syčivý zvuk, který násobila ozvěna nesoucí se jeskyní. Tolik masa pohromadě zřejmě dlouho neviděli. Nejspíš zvažovali, zda zaútočit nebo se raději ztratit. Nakonec ale vyhrát hlad.

Jako první zaútočil velký rezavý a pokusil se zakousnout Reticentovi do lýtka. Ten se sice kousnutí vyhnul, ale vypadla mu pochodeň a zakutálela se k nedalekému stalagmitu. „Neměli by pavouci náhodou nosit štěstí?“ Pomyslel si Reticent. 

Druhý pavouk se chystal ke skoku, zatím co ostatní šplhali po stěnách nad něj. Bylo třeba se rychle rozhodnout. Světlo z pochodně mu ale nedovolovala dohlédnout dále než do půlky jeskyně a odhadnout tak alespoň pohledem počet a sílu jeho protivníků.

Syčivý zvuk nesoucí se tmavým podzemím nevěstil nic dobrého. Jako by se ty mrchy svolávaly, nebo co. Už se viděl obalený lepkavou pavoučí sítí visící někde za koule v průvanu. Brrr, hrozná představa. Přece se ale nevrátí a nevzdá to. To by nebylo příliš upírské.

V tu chvíli pavouk vyskočil. Reticent se pohotově sehnul, v kotoulu sebral pochodeň a ve vzduchu zapálil jeho chlupaté tělo. Hořící potvora dopadla za ním a jeskyně se naplnila pachem spáleného masa.

Mezitím ale znovu zaútočil velký rezavý, který se nehodlal vzdát své kořisti. Reticent si přehodil pochodeň do levé ruky, vytáhl svůj meč a jedním švihem jej zabodl do rezavce. Ten se začal svíjet a snažil se vymanit ze sevření chladné ocele. Marně. Krev, která z něj vytékala, svědčila o přesném a smrtícím zásahu.

Avšak ani smrt druhého z nich ostatní zjevně neodradila. K Reticentovi se plížily další dvě přerostlé zrůdy. Z jejich kusadel odkapávalo cosi zeleného a byly připraveny změřit své síly s Reticentem, zatímco ostatní menší pavouci hladově trhali svého mrtvého druha. Podivné syčení se ozývalo ve stále větší intenzitě.

Reticent se rozhodl to riskovat a zaútočil oběma zbraněmi najednou. Sebral všechnu sílu a dlouhým skokem přeskočil oba pavouky. Než se stačili obrátit, měl jeden oddělenou hlavu od těla a druhý propálenou díru skrznaskrz chlupatým zadkem. Třeba je to na chvíli zastaví. Otočil se a rozeběhl se do hlouběji do jeskyně.

Ve světle plápolající pochodně uviděl, že z jeskyně vede hned několik chodeb. Těžko říci, ve které nebudou. Podle zvyšující se intenzity zvuku snad byli ve všech chodbách a měli namířeno právě sem. Nakonec zvolil nejbližší chodbu a zmizel v ní právě včas. Ze dvou jižních a jedné východní chodby se vyvalily snad desítky rezavých pavouků. Jeden přes druhého se hrnuli k hostině.

Na nic nečekal a pustil se hlouběji chodbou do podzemí. Jenže najednou se pod ním propadla země. Padal volným pádem kamsi dolů do černočerné tmy. Pustil meč i pochodeň a podvědomě se chytil konců dýmějového pláště, který vytvořil jakýsi padák a zbrzdil tak smrtelný pád.

Těžce dopadl na haldu starých ohlodaných kostí. Pochodeň, která se skutálela nedaleko, osvětlovala malou jeskyni, ze které vedly pouze dvě chodby. Levá strmě vzhůru a ta vpravo ostře dolů. Zřejmě takových pastí tu bude víc, musí si dávat lepší pozor. Opatrně se zvedl, sebral pochodeň a meč, který byl zabodnutý do jakési hnusné šedé houby.

Kudy teď? Nahoru nebo dolů? V levé chodbě se ozval známý syčivý zvuk. Bylo rozhodnuto. Zřejmě dojedli a mají ještě hlad. Rozeběhl se tedy z kopce.

Cesta se zdála nekonečná. Chodba stále klesala a stáčela se k jihu. Častokrát jí křížila jiná nebo procházela malou jeskyní, kde kromě několika doběla ohlodaných kostí nebylo nic zvláštního.

Znenadání se chodba rozšířila a on stál v obrovské jeskyni, na jejíž zemi bylo něco, co na první pohled vypadalo jako obrovské černé zrcadlo. Popošel k okraji a opatrně se jej dotkl. Ruka se ponořila do černé vody. Byla studená jako led.

Náhle se pod hladinou cosi mihlo a hladina se prudce rozvlnila. Reticent uskočil a udiveně zíral na vlny, které se dělaly na hladině podzemního jezera. Z přemýšlení ho vytrhlo zlověstné syčení za jeho zády. „Pavouci!“ křiknul sám pro sebe a otočil se.

U ústí jeskyně se objevila silueta pavouka a zastavila se. Vedle ní další a vedle též. Ale jen na chvíli. Do jeskyně se v zápětí hrnul jeden rezavec za druhým a rovnou k němu. Kam se podíval, tam na něj hleděly hladové oči šeredných potvor. Nebylo kam ustoupit. Myš v jeho kapse šílela strachy a litovala, že není větší, protože jinak by Reticentovi bezpochyby nakopala za takové vzrůšo do prdele.

Reticent pevně uchopil svůj meč, připraven na další bitvu, kterou však proti takové přesile nemůže vyhrát.

Jak by ses v podobné situaci zachoval ty, bojovníku?

pokračovat