Kdo poznal v potulném mnichovi v roztrhané kutně Noraka, trefil se do černého. Tedy abych byl přesný - Reticenta, který před pěti týdny našel Black Tower a v jeho troskách mrtvolu prvorozeného, se kterým měl něco společného. Proč společného? Protože se mu o něm zdál velmi, ale velmi živý sen. Přenesme se tedy zpět o pět týdnů, aby vám mohl převyprávět, jak se Reticent stal mnichem a jak to dopadlo s Ladasem a Lugatem.

Reticent se díval na mrtvolu válečníka a přemýšlel, co má dělat. Sen, který se mu zdál, byl zřejmě odrazem událostí, které se kdysi opravdu staly. Ale jak je možné, aby prožil něco, co sám nikdy nezažil? Byla jedna možnost, ale tak nepravděpodobná, že jí v první chvíli zavrhl. Jenže jak o tom víc přemýšlel, zdála se pravděpodobnější a pravděpodobnější. Tím vysvětlením byla genetická paměť. Nikdy se s tím v životě nesetkal, ale události poslední noci ho přesvědčili, že na tom něco bude.

Pokud upír stvoří jiného upíra, vstříkne mu do těla látku podobnou aminokyselině glycin. Ta zabezpečuje stálost jeho proměny a postupně aktivuje strukturální druhovou paměť. Navíc obsahuje kódy chování, které zaručují přežití upíra. Jsou to řetězce podmíněných reflexů a instinktů. Upír je tak schopen vnímat a uvědomovat si věci, které prožili jeho děti nebo jeho stvořitel. A to dokonce po mnoho generací dozadu. To by ale znamenalo, že některého z předků Reticenta stvořil prvorozený a dost pravděpodobně právě ten, který tady ležel na zemi. Jenže mít genetickou paměť a být prvorozený je rozdíl. Musí proto prozkoumat celý hrad, než bude dělat unáhlené závěry. Vyběhl ven z kobek arény a vrátil se zpět do hradního paláce.

Podle toho, co si pamatoval ze snu, musela být na hradě rozsáhlá knihovna a laboratoře. Dal se proto do pátrání, které bylo po obědě korunováno prvním úspěchem - našel knihovnu prvorozených. Ta jeho doma by se do ní vešla více jak desetkrát. Zabírala skoro celé první patro křídla. To nejlepší ale bylo, že nebyla destrukcí a časem vůbec dotčená. Jen několik regálů bylo převráceno a knihy, které z nich vypadly, se teď válely na zemi. Všude byl jen prach a pavučiny.

I laboratoře Reticent nakonec našel. Sice s menšími obtížemi, ale zadařilo se. V přízemí ho zaujala jedna socha starého velmože s obrovským greyhoundem sedícím u jeho nohou. Stačilo šáhnout do jeho tlamy a zatáhnout za páku. Ozvalo se cvaknutí, stěna napravo od sochy poodskočila a za ní se objevilo široké schodiště. Seběhl po něm dolů, prošel krátkou chodbičkou a zůstal stát ohromeně na prahu rozlehlého podzemního sálu, který se pomalu rozsvěcel. Prvorození museli být opravdu nejen soběstační, ale i zdatní řemeslníci a alchymisté.

Kam se podíval stály velké stoly s křivulemi a zkumavkami. Na jiných byly lékárnické váhy, odstředivky, kádinky plné různobarevných tekutin, keramické misky s různými mastmi nebo baňky, ve kterých se louhovaly všemožné byliny. V postraních kobkách našel i malou kovotepeckou, slévačskou a zlatnickou dílnu. Ze všeho nejvíc mu ale vyrazila dech brusírna. V regálech na jejích stěnách, stejně jako na pracovní desce stolu, se válely hrubé neopracované minerály všech možných velikostí a barev. Mezi nimi, světe zboř se, bylo i několik ďábelských kamenů skvělé kvality.

Reticent se vrátil nahoru a prošel do východního křídla paláce. První, co ho praštilo do očí, byl jiný styl zařízení pokojů. Byly víc strohé a jednoduché než v západním křídle. I tapety, malby nebo obrazy byly jiné a s jinými motivy. No jasně přece, konečně ho to trklo, vždyť přece …….

(Víš, čtenáři, proč východní křídlo paláce bylo zařízeno odlišně? Pokud ano, smekám před tebou. Pokud ne, zůstane ti to utajeno nebo si prostě přečti pár předchozích kapitol. :-D)

Ve východní věži pak našel Reticent pokoje velmistrů a členů nejvyšší rady, jejich pracovny a studovny. V nejvyšším patře malou observatoř s hvězdnými mapami. Podle minimálního rozsahu poškození se dalo soudit, že se sem turani nedostali. Postele byly rozestlány, knihy nedočteny.

Reticent se vrátil na palácové nádvoří a přemýšlel, co dál. Celý hrad už skoro prohlédl a vypadal zachovaleji než se na první pohled zdálo. Štěstím nejspíš bylo, že jej turani chtěli získat pro sebe a ne jej zničit. Kdyby tomu tak nebylo, škody na hradě by byly snad stokrát větší. Bude mít alespoň jednodušší práci s jeho obnovou. Chtělo by ale to pořádný plán. Možná by se měl se vším svěřit mistru J.E.Akobovi. Jenže jak se k němu dostat. Cesta podvodními tunely nepřicházela v úvahu a vzduchem prozatím také ne. Pokud je hrad chráněn kouzlem, jak říkal Kruan, možná by měl problém jej později najít. Ne, to riskovat nebude. Kruci, co s tím. Ale počkat, Kruan, přeci také něco říkal o třetí přístupové cestě, tedy vlastně dvou cestách. Jednou přišli turani, když uspali arachnidské strážkyně, a druhá vedla někudy po skalní římse. Musí se venku porozhlédnout. Zbytek hradu zatím počká. Reticent si to zamířil k hradní bráně.

Ale ouha. Snadno se plánuje a hůř realizuje. Když se za bránou rozhlédl kudy se dát, byl na rozpacích. Celé údolí bylo zarostlé bujnou vegetací a po cestě ani památky. Smůla byla, že cesta nebyla vydlážděná, jako většina ulic na hradě, ale jen z udusané hlíny zpevněné štěrkem Na úbočích hor keře postupně přecházely ve vzrostlé stromy a tvořily okem neproniknutelnou souvislou bariéru. Důl mohl být prakticky kdekoli. Nezbývalo než vzít rozum do hrsti a pozorně pátrat po staré cestě. 

Jak Reticent se skloněnou hlavou pomalu postupoval vpřed, nacházel ve vysoké trávě vybělené kosti, zakopával o zrezavělá brnění a nabodával se staré zbraně. Některé poznával,  ostatní nejspíš patřili turanům. Bylo jich tu daleko víc, než na hradě. Vypadalo to, že hlavní bitva se strhla právě tady. Kdoví?! Možná prvorození zjistili vetřelce včas a pokoušeli se je zahnat. Dokonce objevil i zbytky jakýchsi dvou katapultů, které turani dostali až sem. Byly ohořelé a pokryté kvetoucím zimolezem.

Naštěstí to, co kdysi bývalo uježděnou cestou, se pomalu začalo stáčet kolem hradeb k východu. Nezdržoval se tedy dalším hledáním cesty a zamířil si to rovnou k zarostlému úpatí Karpentských hor na východní straně údolí. Snad bude mít štěstí. 

pokračovat