Reticent moc dobře věděl, že Liwa je nejsilnějším a nejmocnějším vlčím klanem v tomto kraji, a s jako takovou se musí počítat. Že ale takhle sužují a zastrašují místní obyvatele, to opravdu netušil. Je to další věc, která se musí stůj co stůj změnil. A věci se opravdu začaly pomalu měnit.

Reticent v noci opustil Stonevillage a vrátil se do hradu prvorozených. Protože už mohl létat, nebyl to žádný problém. V laboratořích hradu sesbíral všechny ďábelské kameny, které tam našel a ráno je zaletěl prodat do Imus Taaru. Získal tak nějaký kapitál do začátků.

V hradní knihovně se mu podařilo najít plány dolů a podle zažloutlých poznámek brzy zjistil, jak se v nich vyznat.

Podle záznamů měly doly kdysi 7 pater. Byla to vlastně řada menší či větší jeskyní popropojovaných spletí chodeb. Bez plánů by se v dole dalo snadno ztratit. Navíc některé chodby byly dnes zavalené a spodní patra dolu zatopená vodou. Těžko říci jestli záměrně nebo přirozenou cestou.

V jeskyních nejspíš probíhala hlavní těžba a po vytěžení se jednoduše kopala další chodba. Že tomu tak opravdu bylo, se potvrdilo v poslední jeskyni v severní chodbě ve 3. patře. Byla z poloviny plná nádherných krystalů ďábelského kamene. Podobnou, ale o něco menší, pak našel na konci západní chodby ve 4. patře. Ještě štěstí, že se arachnidky nikde neukázaly. Nejspíš byly mrtvé nebo měly důležitější věci na práci. Zkrátka za sedm týdnů si natěžil Reticent tolik kamenů, že mu to mohly závidět i ty nejbohatší klany. Konečně si mohl dopřát zrychlený výcvik u těch nejlepších mistrů, které jsem mu doporučil. A tak se stalo, že jeho vlastnosti letěly nahoru jak střela. Ostatní museli kameny draze kupovat a on vlastnil na ně doly.

No vlastnil je sice příliš nadnesené, protože doly patřili prvorozeným, ale i tak se o Reticenta brzy začalo zajímat okolí. Hlavně vlkodlaci z Liwy, která měla všechny arény v kraji pod kontrolou, včetně černého trhu s ďábelskými kameny. A tak ani Reticent neunikl jejich pozornosti a začali ho sledovat.

Náhoda tomu chtěla, že jej na starosti dostal právě Tuatha, mladý vlkodlak se kterým se potkal v Karpentském lese. Po jednom zápase si na něj počkal s bandou kumpánů a zmlátili ho, co se do něj vešlo. Tím víc, že jim tenkrát unikl z lesa. Kde bere tolik zlata z něj ale nedostali. To se opakovalo pravidelně po 4 týdny. Výhrůžky, napadání a posměšky. Jenže Reticent u sebe nikdy žádné zlato či kameny neměl a nikdy nic neprozradil. Tuatha byl šílený vzteky. Ať Reticenta napadl v kteroukoliv denní či noční dobu, nikdy nic neukořistil, přestože si Reticent svůj výcvik v každé aréně platil zlatem.

Říká se na hrubý pytel, hrubá záplata, ale Tuatha jakoby toto staré přísloví neznal. Protože nebyl schopen Reticenta okrást, ani z něj získat jakékoliv informace, začal mezi vlky ztrácet pověst schopného a hrdého bojovníka. Tehdy poprvé Reticent využil taktiku self-sacrifice a tím Tuathu dorazil.

Taktika self-sacrifice, kterou už kdysi používali prvorození, byla jednoduchá a vysoce účinná. Slabý bojovník s vyšší úrovní útočí na silnějšího bojovníka s nižší úrovní a cíleně prohrává. I když mu narůstá score prohraných bojů, silnějšího bojovníka pomalu teleportuje na vyšší úroveň. A jak správně Reticent předpokládal, o vyšší úroveň Tuatha vůbec nestál. Na vyšší úrovni by už nebyl nejsilnější, nejlepší. Sám by se naopak stával snadnou kořistí pro silnější upíry. A tak se přesně i stalo. Reticent přeskočil s úrovní Tuathu a Tuatha se proměnil. Z lovce se přes noc stala lovená kořist a nastal čas, aby Tuatha zaplatil za vše, co udělal. Jedinou obranou, na kterou se tehdy zmohl, bylo poslat na Reticenta své kámoše. Jenže i to se minulo účinkem, protože dobrých kámošů je málo a mezi vlky ještě míň. Všichni to postupně vzdali až na jednoho. Tuatha se tehdy obrátil s žádostí o pomoc na Ladase, který se zrovna přidal k Liwě, aby i on mu pomohl.

Ladase zjevně po nezdaru s tajnou chodbou přestalo bavit se sám toulat se krajinou a jen pro své potěšení lovit. Možná ho k tomu přemluvil Lugat, kdoví. Ladas se ale potřeboval chlubit a být středem pozornosti jiných vlků. Proto se přidal k Liwě. Ale ouha! Nepobyl tam dlouho. Pro jeho vlastnost, co na srdci to na jazyku, jej brzy z Liwy vyhodili a on našel útočiště v klanu nejsilnější vlčice v kraji - Hibuny. Útočit na Reticenta ale nepřestal. A tak měl i on už brzy okusil taktiku self-sacrifice. Jenže předtím se stalo něco, co navždy změnilo svět kolem Reticenta.

Unavený a vysílený se každý den vracíval zpět do Black Tower, aby si v klidu odpočinul a nabral nových sil. Výcvik ho stál totiž příliš mnoho energie a navíc musel svým pronásledovatelům unikat stále rafinovaněji a rafinovaněji, aby neodhalili jeho tajemství. Ve volných chvílích pak uklízel nebo prozkoumával hrad s nadějí, že najde nějakou sílu, kouzlo či moudrost prvorozených, která mu umožní ještě více rozvinout své schopnosti a stát se mocnějším upírem. Jenže neměl zrovna moc štěstí. Buď museli prvorození všechno zničit, což v tom zmatku nebylo zrovna moc pravděpodobné, nebo prostě na hradě musejí existovat ještě další tajné místnosti, knihovny a chodby.

A tak se stalo, že jednou znaven úklidem pokojů v horních patrech západní křídla, usnul v jednom z nich. Přesněji řečeno ve staré lenošce, která stála před krbem nad nímž visel obraz jakéhosi holohlavého muže v kožené stříbrem pokované zbroji. Náhle Reticenta probudil ostrý dusivý tlak na hrdlo. Když otevřel oči, stál před ním muž z obrazu, snad jen víc unavenější a s více jizvami na hlavě, a svoji dýku měl pevně přitisknutou k jeho hrdlu. Jakýkoliv pohyb teď znamenalo ohrozit své zdraví.

"Tvoje drzost je nebetyčná, upíre?" promluvil jasným a pevným hlasem neznámý. "Nejenže se roztahuješ v našem hradě, ale dokonce nás i okrádáš. Copak ti někdo dovolil těžit ďábelské kameny? Jakým právem nahlížíš do knih? Mluv nebo si z tvých kostí vyřežu šachové figurky."

"Uklidni se, Claiwe," ozval ženský hlas za ním, "on to zle nemyslel."

"Myslel, nemyslel, nemá tu co dělat. Není jedním z nás. Je to jeho smůla. Kdoví jak hrad našel a komu to všechno vyžvanil."

"Já nic nevyžvanil," ozval se chrčivě Reticent.

"A proč bychom ti to měli věřit? Myslíš si, že jsem včerejší?"

"Claiwe a dost," řekl rázně ženský hlas, "dej tu dýku z jeho krku. Pro mě za mě si ho klidně hlídej, ale napřed ho v klidu vyslechneme. A pokud se ti to nelíbí, klidně si promluvím s Nicolasem. Pravidla platí i pro tebe."

"No jo, pořád samá pravidla a vidíš sama, vleze nám sem kde kdo."

"Jak jsi objevil náš hrad, Reticente? Nebo ti nám říkat Noraku?" Řekla mladá rudovlasá dívka, která právě vystoupila ze stínu Claiwa.

"Ty víš, kdo jsem?"

"Vím. Nejsi jediný, kdo kdy byl v Třpytících se jeskyních. Ale nějak si se zatoulal daleko od svého klanu. Nebo se pletu?"

"No vlastně nezatoulal. Hledal jsem staré doly prvorozených a místo nich jsem v podzemí narazil na jednu nevrlou starou arachnidku. Nebýt Kruana, draka, který mi pomohl a navíc prozradil kde hledat sídlo prvorozených, tak bych ho asi nikdy nenašel."

"Tebe sem přivedl drak?" přerušila ho překvapená žena.

"No vlastně ano. Řekl bych, že od doby, kdy jsem vypil jejich krev, jsem s nimi tak nějak pokrevně svázán."

"Vím, že jsi trojí krve, ale přátelství s draky je víc než to. To jsem nevěděla. Já jsem Amiri a tohle je bručoun Claiw. Upírka a vlkodlak, hezké ne?

A pokud tě sem přivedl drak, je to v pořádku. Že, Claiwe? Jistě k tomu měl drak dobrý důvod. Budu si muset o tom promluvit Nicolasem. Jsme to co zbylo z prvorozených….."

"Cože," vyhrkl Reticent, "co jsi to řekla? To se mi snad zdá?"

"Nezdá," pousmála se Amiri, "v krvi nám koluje opravdová krev prvorozených. Ne všichni byli kdysi povražděni. Tři prvorození tu tenkrát nebyli. Kehaar, syn velmistra Moody Moona, který byl tou dobou v městě Tisíce vodopádů na studiích, Whimsey, mladý válečník, který pátral jižně od chrámu Seculy po pouštních červech a Agry, mladinká vlčice, která lovila ve Stříbrných horách bílé jeleny. Měli štěstí. No a my jsme jejich následovníci. Kehaar, Whimsey a Agry, když zjistili, co se vlastně stalo, přísahali, že sílu, moc a slávu prvorozených znovu obnoví a začali hledat vhodné kandidáty. Jenže svět se změnil a nic nebylo tak, jak bývalo. Každý se lopotil za ziskem a ne za vědomostmi, každý chtěl vlastnit a nikdo dělit se, každý chtěl všechno zadarmo, nikdo si to zasloužit. Nikomu se pomalu nedalo věřit. Proto se potomci rozhodli, že obnoví zkoušky prvorozených a každý, kdo bude chtít být přijat mezi prvorozené a jehož krev bude pak proměněna, je bude muset absolvovat.

Zkoušky ale byly příliš těžké a jen málokdo všech třináct udělal. Podle kronik bylo kdysi prvorozených 321, dnes nás je jen osm. Je to smutné, ale není to důvod zjednodušovat a zlehčovat zkoušky. Právě díky jejich náročnosti se ukáže, co skrývá krev každého z nás. Jen ti opravdoví projdou a stanou se prvorozenými."

"Mám hlad," oval se Claiw, "mohla bys, prosím tě, skončit s tím dějepisem? Myslel jsem, že si na něm smlsnu, a teď akorát dostávám ještě větší hlad."

Amiri přistoupila ke Claiwovi a pohladila ho po stříbrných vlasech. "Klidně si jdi zalovit. Nad ještěřím údolím jsem viděla velkou skupinu divokých prasat. Nepotřebuješ pomoc?"

Claiw něco zabručel, zvedl se a zmizel ve dveřích pokoje.

"To je celý on. Omluv ho, moc toho prožil a je trochu nevrlý a popudlivý. Ale jinak dobrák od kosti a svěřila bych mu klidně svůj život. Ale co uděláme s tebou, Noraku? Můžeš tady zůstat a já si zatím promluvím s Nicolasem. Je naším současným velmistrem a myslím, že to, co mu navrhnu, určitě přijme."

"Co mu chceš navrhnout, Amiri?"

"To si zatím nechám pro sebe. Ale pokud s tím bude souhlasit, prospěje to oběma stranám."

"A mohu se i já přihlásit ke zkouškám?"

"Ty mi snad čteš myšlenky, Noraku. Ano, to mne právě napadlo. Chtěla bych vědět, jestli to zvládneš. Už jsme dlouho nikoho nepřijímali. No musím si o tom promluvit s Nikolasem. Není proč spěchat, Noraku. Brzy tě vyhledám." Jak dořekla, zprůhledněla a zmizela.

Norak zíral na místo, kde před chvílí stála, a nechápal. Není noc, nesvítí měsíc, a přesto zmizela. Jak to udělala. Venku se kdesi v dálce ozvalo táhlé zavytí. Že by Claiw našel ta prasata?

pokračovat