Uplynuly 3 týdny od chvíle, kdy potrhaný a zkrvavený Reticent dorazil do Stonevillage. V tichosti tam našel místního felčara, který ho za menší bakšiš ránu na noze sešil a ruku srovnal do pořádné dlahy. Dal mu i nějaké byliny na urychlení srůstu kostí. Reticent ale věděl, že nejlepším lékem na vyléčení je teplá lidská krev a v městečku bylo přeci tolik lékáren.

Nyní už byl v plné síle a jeho ruka i noha byly zase v pořádku. Po celou dobu bydlel v opuštěném domku u hradeb a ven vycházel jen v noci nebo přes den přestrojený za mnicha. Nikdo si ho moc nevšímal, a když potřeboval slyšet nějaké drby, vydal se posedět do místní krčmy. A tak se i stalo, že vyslechl rozhovor Ladase, Lugata a Kozibradky, ve kterém poznal svého bývalého člena klanu, kterému kdysi tolik důvěřoval.

Jak se to seběhlo, už víte z mého předchozího vyprávění. Teď ale musel Reticent udělat něco, aby se nedostali tajnou chodbou do hradu. Zarazila ho i Ladasova věta, že klidně levou zadní srovná celé městečko se zemí, protože je v tomhle všivém kraji nejlepší a všichni se ho tady bojí. Že by existovala spojitost mezi Tuathou a Ladasem? Že by oba byli z jednoho klanu? Musí se na to podívat. Byla to první a jediná kloudná stopa, na kterou narazil od doby, kdy se setkal s Tuathou. Napřed ale bylo nutné se postarat o svůj klan.

Reticent počítal, že Ladas nedá dohromady svoji partu, dřív jak za týden. Navíc si bude dávat na čas, protože není kam spěchat. A této výhody musel využít. Jakmile Reticent opustil hospodu, došel si do domku pro svůj cestovní plášť, sbalil si pár nezbytných věciček, které by se mu mohli hodit, a vyrazil do hluboké noci.

Jedinou možností jak zabránit vetřelcům vstoupit do hradu je zničit chodbu. Jenže na to neměl momentálně dost prostředků, ani síly. Bylo proto nutné dát svému klanu vědět, že tajná chodba z hradu už není bezpečná a že je potřeba jí zavalit. Jenže jak to udělat aniž by prozradil svoji novou identitu a přesto aby varování věřili. Vymyslel proto trochu krkolomný plán. Rozhodl se přesvědčit Ilarena, že chodbu objevili vlkodlaci a snaží se jí využít k obsazení hradu. To, co Kozibradka nevěděl, a tedy ani nemohl prozradit nepříteli, bylo, že o každém spuštění některé z pastí v tajné chodbě se vzápětí dozví mistr nebo některý z administrátorů klanu a chodba se okamžitě prohlíží. Toho hodlal Reticent využít, ale potřeboval k tomu alespoň jednoho mrtvého vlkouše. Proto si cestou k Orlímu nosu odskočil trochu zalovit. A měl štěstí. Hned první noc získal to, co potřeboval. Byl to takový chlupatý mladý frajírek, hrající si na bojovníka a vyhrát nad ním nebyl problém. Totem, který z něj nakonec vypadl, měl suprové bonusy - k obraně +5 a k šikovnosti +6 bodů. Reticent mu  usekl ocas, z kožichu vytrhl pár hrstí chlupů a cestovní čutoru naplnil jeho krví. Nyní byl připraven.

Když na úsvitu třetího dne uviděl před sebou v dálce hrad Black Pearl, oči se mu zalily slzami. I jeho upíří srdce se rozbušilo, jako když v mládí uviděl naběhlou krční žílu mladé selky. Byly to vzpomínky na vše, co v něm prožil, na ty nejlepší bojovníky, které kdy poznal a hlavně to byl jeho domov. Hned by se do něj vrátil, ale zatím to nebylo možné. Podle toho, co slyšel od mistra Akoby, v klanu panovaly hádky a bezvládí. Snad zbylé členy klanu hrozba ztráty sídla vyburcuje ke společné akci a nenechají hrad padnout.

Orlí nos, jak se říkalo obrovskému kus skály na východní straně hradu, byl to vlastně jakýsi ostroh tvořený skalním převisem. Kdysi na něm stávala strážní hláska, ale dnes tam byly jen rozvaliny. Ostroh byl přístupný jedině skrz hrad. Pod převis jste se sice mohli dostat lesem, ale ze zdola se na něj vyšplhat nedalo. Mnozí to zkoušeli a mnozí na to doplatili životem. Nikdo však nikdy neobjevil, že je pod převisem i východ z tajného podzemního tunelu z hradu, který stojí nahoře na skále. Nyní se tak stalo jen díky zradě jednoho z členů klanu.

Byl na místě. Stromy pod převisem byly staré a mohutné a samotné úpatí převisu bylo pokrytu hustou hradbou trnitých keřů. Nebylo skrz ně vidět ani na půl metru. Reticent se podíval vzhůru a postavil se pod převis tak, aby byl pod jeho nejvýchodnějším cípem a přitom otočen čelem k severozápadu. Vykročil směrem ke křoví a mečem si prosekával cestu. Čím víc keře poničí, tím lépe. Asi po 11 minutách křoví zřídlo a on stál u tmavé skalní pukliny široké tak čtyři stopy. Když víte kde hledat, tak najít vstup do tajné chodby je  poměrně lehké.

"Tak jdeme na to," řekl si sám pro sebe a vstoupil do podzemí.

Vzduch zde byl těžký a zatuchlý. Z prvního úchytu sebral louči, zapálil jí a pohlédl na podlahu. Nikoho by nenapadlo, že před kousek před sebou má třicet metrů hlubokou jámu zakrytou padacími dveřmi. Vrátil se o něco zpátky, rozeběhl se, odrazil a skočil. Byl na druhé straně. Z tlumoku vytáhl trochu chlupů a rozhodil je kolem sebe.

K druhé pasti, kterou byla výsuvná stěna, bylo potřeba odpočítat jedenapadesát úchytů pro pochodně. Nic složitého, stejně tak jako její zablokování. Opět kolem rozhodil pár hrstí vlčích chlupů a pokračoval k poslední třetí pasti - kyvadlům.

V dálce se objevil průlez do hradního sklepení. Nepřítel by v tuto chvíli samozřejmě zrychlil a ztratil veškeré zábrany. Reticent ale věděl, že je potřeba naopak zachovat klid a nikam se nehrnout. Došel k průlezu, sebral z bočních stěn pochodně, zapálil je a zasunul do otvorů nad průlezem. Asi za půl minuty se ozvalo tiché cvaknutí. Reticent se otočil k úchytům, odkud předtím sebral pochodně, a za oba zatáhl. Další tiché cvaknutí potvrdilo, že past je zajištěna.

Reticent vytáhl z tlumoku poslední zbytek vlčích chlupů, hodil je do sklepení a vrátil se zpět do chodby. Sledoval úchyty, jak se zasouvají na své původní místo, až se ozvalo další tiché cvaknutí. Past byla opět spuštěna.

Nyní vytáhl vlčí ocas a hodil jej na okraj průlezu. V tom okamžiku vzduchem prosvištěla smrtící kyvadla a uzavřela průchod do sklepení. Otevřel čutoru a na zem nastříkal trochu krve.  Pak už co nejrychleji zamířil zpět k východu z tunelu. Cestou se zase vyhnul výsuvné stěně a propadlu a za sebou občas nechával krvavou stopu, jako kdyby vlk, který právě přišel o ocas, krvácel. Zbytek v čutoře pak vylil v průchodu houštím. Byl hotov. Zahladil za sebou všechny stopy a zamířil ven z lesa. Teď už bude záležet na Ilarenovi, jestli správně pochopí, co se v tunelu stalo.

A Ilaren skutečně pochopil. Vlkodlaci objevili tajnou chodbu a bylo nutné urychleně jednat. Veškeré klanové spory šly v tu chvíli stranou, protože sídlo klanu nesmělo v žádném případě padnout.

Ilaren nechal do tunelu nanosit pytle se střelným prachem a nechal jej neprodyšně zavalit. I část skály pod Orlím nosem nechal rozdrtit, aby tunel již nikdo nikdy nenašel. Navíc pro jistotu až do odvolání obnovil službu i ve strážní hlásce na skále. To se ale Reticent dozvěděl až mnohem později. Stejně jako to, co se stalo po příchodu Lugata a Ladase pod Orlí nos.

Když Lugat a Ladas za tři dny zjistili, že informace od Kozibradky jsou jim k ničemu, příšerně prý zuřili. Nenašli nic než haldy kamení a zapálený strážní oheň na hlásce. Tunel byl fuč a na ně se snesla sprška šípů. Někdo je prostě předběhl nebo je kozibradka nalákal do pasti a bude za to tvrdě platit. Smradlavý malý upírek. Z toho se jen tak nevzpamatuje.

Reticent se tehdy vrátil zpět do Stonevillage a začal plánovat co dál. Urychleně potřeboval nabrat sílu, zdokonalit svoji obranu, zlepšit šikovnost a hlavně prodloužit svoji výdrž. Běžným lovem a technikami by to ale trvalo příliš dlouho. A zatím co on by zvyšoval své schopnosti, nepřátelé by se víc a víc v jeho území roztahovali a drancovali jeho osady. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, jediné řešení bylo použít magické ďábelské kameny.

Jenže kde brát a přitom nekrást. Na trhu stály kameny příliš mnoho, protože byly dováženy z jižních zemí, a zadarmo vám je nikdo nedal. Jedině kdyby se mu podařilo vyčistit a obnovit staré doly prvorozených. Jenže na to potřeboval dělníky a horníky a navíc by musel odhalit svoji totožnost a existenci sídla prvorozených. A to nechtěl v žádném případě. Navíc kdo ví, jestli v nich vůbec ještě nějaké kameny jsou. A co když je stále hlídají i jejich strážkyně.

Jak tak přemítal, vyrušil ho hluk na ulici. Lidé vykřikovali něco o hrůze, boží odplatě a zkáze, která postihla toto město. Oblékl si proto mnišskou kutnu a vyrazil ven. Všichni mířili k městskému tržišti.

Na tržišti byl hrozný zmatek, řev a tlačenice. Uprostřed stáli tři obchodnické vozy, potrhané a zkrvavěné, a městské stráže, které kolem nich vytvořili kruh, z nich vynášeli roztrhané kusy lidských těl. Podle toho, co lidé kolem vykřikovali, bylo jasné, že z celé obchodní výpravy, která se před měsícem vydala Karpentským lesem na jih do přístavu Charbaral, zbyly jen tyto. Skoro každý z občanů městečka v ní měl nějakého člena své rodiny. Místo čerstvých zásob a zboží, ale výprava přivezla do městečka jen neštěstí a obrovský zármutek do každé zdejší rodiny.

Reticentovi se konečně podařilo prodrat se blíž ke strážím a podívat se lépe na lidská těla. Ani to nemusel dělat. Zranění byla víc než výmluvná a věděl to i dav kolem něj. Nikdo jiný se nevyžívá v utrpení jiných tvorů a nelibuje si v zohavování jejich těl víc než vlkodlaci. To oni napadli výpravu, všechny zabili a zboží rozkradli. Stráže, které s výpravou putovaly, jim nebyly nic platné. Ležely tu mezi obchodníky, a i když byly bez hlavy, prozrazovalo je jejich poničené brnění.

Výpravu přežil jen kočí prvního vozu. Byl přivázaný ke kozlíku a vyděšený hrůzou. Kymácel se ze strany na stranu a blábolil si pro sebe nějaké nesmysly. Když ho stráže sundávali z vozu, všiml si Reticent, že má na prsou připíchnutý nějaký pergamen.

Z davu vedle něj se ozvalo:

"Veliteli, co je tam napsané. Přečtěte nám to. My to chceme vědět."

Velitel stráží přistoupil ke kočímu a strhnul pergamen. Krátce se na něj zadíval a zakřičel do davu, aby to nemusel vícekrát opakovat.

"Varovali jsme vás. Když nebudete platit, zaplatíte za to. Liwa"

Ženské v davu začaly vřískat a chlapi hrozit pěstí. Městečko bylo vzhůru nohama.

pokračovat