Zpěv ptáků v korunách stromů a vůně tlejícího listí byly pro Reticenta po těžké noci příjemně uklidňující. Povalující se kusy skal kolem svědčily o tom, že jde určitě správným směrem.

A opravdu. Netrvalo dlouho a našel to, co hledal. Stromy zřídly a před Reticentem se objevila svislá skalní stěna s širokým vchodem do podzemí. Vpravo byly do skály vytesány mělké schody, které pokračovaly úzkou pěšinou kamsi vzhůru.

Tak tohle jsou určitě doly prvorozených, pomyslel si Reticent. Doly, ve kterých prvorození těžili kámen na stavbu hradu a snad i ďábelské kameny. Doly, které měly být střeženy arachnidkami. Podle velké pavoučice, kterou potkal v podzemí, se dá předpokládat že arachnidky přežily, a proto jejich průzkum odložil. Rozhodl se raději prozkoumat úzkou pěšinu vedoucí vzhůru do hor. Pokud by byla hledanou cestou přes Karpentské hory, zabil by dvě mouchy jednou ranou.

Pěšina vedla ke skalní římse tak půl metru široké a strmě stoupající vzhůru. Ale to, co se z počátku zdálo lehké, postupně se stávalo těžší a těžší. Římsa byla porostlá kluzkým mechem, místy se drolila a rozpadala. Často musel zastavit nebo se pevně zachytit skály, aby neuklouzl. Pomalu začal chápat, proč si turani zvolili cestu skrz doly.

Neuplynula ani slabá půlhodinka a Reticent se dostal k nevelké skalní rozsedlině. Římsa tady končila a dál nepokračovala. Náhle se proti němu vyřítil divočák.

Tak tak, se mu stačil vyhnout. Divočák, který byl zřejmě stejně překvapen jako on, nestačil ale zastavit, a padal teď volným pádem do údolí. Ozvalo se jen zapraskání větví a pak tupá rána. Ošklivá smrt, brrr.

Reticent se otočil a vstoupil do rozsedliny. Měla tvar písmene S a místy byla široká tak čtyři metry. Rostly v ní náletové keře a asi pět zakrslých borovic. Jaké bylo ale jeho překvapení, když na jejím konci našel jen hlubokou strž a nic víc. Na druhé straně strže bylo sice vidět pár skalních jeskyní, ale nejbližší jeskyně byla odsud tak 200 m vzdušnou čarou. To by nepřeskočil ani vlk, ani turan. Jako netopýr by to sice přeletěl, ale proč by to dělal, když mohl létat vzduchem.

Až teď to Reticentovi docvaklo. No jasně. Vlci přeci létat ani dýchat pod vodou neumí. Naopak skákat a šplhat po skalách je pro ně přirozené. Upíři se do hradu dostávali vzduchem a vlci po skalní římse. Proto byla vybudovaná tato cesta. Její šířka vlkům vyhovuje a nepřátelům naopak ztěžuje přístup do údolí. Pokud vlkodlaci nechtěli projít skrz doly, měli tuto cestu kdykoli k dispozici.

Hmmm, přemýšlel Reticent, to ale nevysvětluje, jak se dostali přes tuhle proláklinu. Býval tu snad most nebo nějaká výsuvná plošina? Ne, to není možné. Tu by nepřítel dávno odhalil. Musí v tom být něco jiného.

Jak tam tak stál a rozhlížel se, všiml si na obloze orla, jak pronásleduje holuba. Tomu se ale pokaždé podařilo vyhnout a vždy to odneslo jen pár jeho ocasních per. Poslední útok byl ale smrtící. Holub nestačil zareagovat a vzápětí jej orel držel pevně svými drápy. Se svou kořistí pak zamířil k severu. Že se tu něco stalo, dokazovalo jen několik vytržených per, které se pomalu snášelo do strže.

Náhle se ale Reticent zarazil. Dvě z per se nad strží jakoby zastavila, zatímco ostatní ve spirálách pomalu pokračovala až kamsi na dno strže. Že by stoupající teplý vzduch? To je přece blbost. Přistoupil těsně k okraji strže a nevěřícně se zadíval na dvě holubí brka ležící na neviditelném vzdušném polštáři. Ale počkat! Pokud prvorození dokázali schovat celý hrad, proč by to samé nedokázali i s mostem. Reticent se sehnul, sebral ze země hrst jemného písku a jakoby chtěl sít obilí, rozhodil jej vějířovitě před sebe. Písek, místo toho, aby skončil na dně strže, dopadl na cosi pevného. Reticent zvedl pravou nohu a opatrně ji položil tam, kde písek vytvářel jakousi cestičku nad strží. Sotva to udělal, začaly se dít divy.

Pod jeho nohou se objevil kus trámu, pak celý, vedle něj další a další. Jako mávnutím proutku se před ním zviditelnil dřevěný most. Byl v hrozném stavu, ale byl to most. Byl zavěšený na silných lanech kotvených do okolních skal a končil u jedné z jeskyní na druhém konci strže. Reticent zvedl nohu a vše zase postupně zmizelo. Jen písek a dvě holubí pírka byly mlčenlivými svědky toho, co se právě stalo.

No nic, je čas prozkoumat kam to vede. Dotkl se nohou mostu a ten se znovu objevil. Pomalu postupoval vpřed a přitom se vyhýbal podezřelým trámům. Když se na druhé straně otočil, most už zase postupně mizel. V místě odkud vyšel, byl vidět jen malý výklenek ve skále. No jasně - díky esovitému tvaru rozsedliny, to z dálky vypadalo jen jako obyčejný výklenek, stejný jako mnoho jiných kolem. Jen málokdo by tu hledal most nebo cestu přes hory.

Na jeskyni nebylo nic zvláštního, až na tunel svažující se dolů kamsi na východ. Zapálil proto pochodeň a vydal se tunel prozkoumat. Asi po hodině cesty uslyšel před sebou zvuk padající vody. A opravdu. Za nedlouho vstoupil do poměrně velké jeskyně s malým jezírkem uprostřed. Stěny byly pokryté vlhkým mechem a většinu východní stěny jeskyně tvořila padající vodní tříšť, kterou prosvítalo denní světlo. U severní stěny si všiml velkého kamenného sarkofágu a plesnivého slaměného lůžka vedle něj. O kus dál byl pak rozbitý stůl a pár židlí. Nejspíš tady někdo našel útočiště, ale bude to už asi hodně dávno. Rozhodně to nemohl být nikdo z prvorozených, protože ten by věděl o mostu a cestě do hradu. Možná zloděj, lapka, možná bezdomovec. Kdož ví?!

Nejzajímavější byl ale samozřejmě vodopád. Reticent si svlékl oblečení a schoval je do nepromokavé pláštěnky a netrpělivě prošel hustou vodní clonou. 

Celý zmáčený teď stál uprostřed zpěněné lesní bystřiny, kterou napájel velký vodopád vytékající ze skal asi tak 20 metrů nad jeskyní. 

‚Tak a koupání mám pro letošek za sebou,‘ pomyslel si. ‚Tudy tedy moc často chodit nebudu.‘ Přebrodil na břeh, trochu osušil a znovu se oblékl.

Kde to teď jen může být? Podobných říček a bystřin bylo v Karpentském lese spousta. No a co? Doposud šel směrem na východ, tak v tom bude pokračovat. Sebral ze země mokrou pláštěnku a zmizel mezi stromy.

Jaké bylo ale jeho překvapení, když po pár desítkách metrů narazil na upravenou cestu. Vpravo od ní stála kamenná studna porostlá břečťanem a kousek dál starý rozbitý rozcestník. Pokud se mu dalo věřit, ukazoval, že na jih leží městečko Morgue, na severu Stonevillage a na východě Chetry. Už věděl, kde je. Navíc studna byla jistě vodítkem a poznávacím znamením, že je tady nutné odbočit k vodopádu. Náhle zaslechl ostré zapraskání větvičky. Než však stačil zareagovat, dostal tupou ránu do hlavy a poroučel se k zemi. Vzápětí ucítil příšernou bolest a pak už nic.

Když se probudil z bezvědomí, byl už večer. Ležel v křoví nedaleko rozcestníku. Pravou ruku měl zlomenou a na levé noze měl tržnou ránu jak od divokého prasete. Instinktivně si sáhl na bok a zjistil, že mu chybí meč i váček se zlatem.

‚Zatraceně, co to bylo? Že by potulní lapkové?‘ pomyslel si Reticent, když opatrně vstával ze země. Nikde nikdo. Všude jen ticho a klid. Po zlodějích ani památky. Jen na rumpále studny se cosi v měsíčním světle blýskalo. Byl to jeho meč a byl jím připíchnutý tento vzkaz:

!!!Toto je naše cesta!!!

Pokud jí chceš používat, budeš nám pěkně cálovat.

První splátku jsem si vzal a těším se na další.

Tuatha

Tuatha? Kdo to je? Je to člověk, upír nebo vlkodlak? A komuže patří tato cesta. Pokud věděl a znal, tak Karpentský les, a vše co je v něm, nikdy nikomu neopatřilo. Za starých válek v něm bylo vybudováno akorát pár strategických cest a ty občas udržovali jen kupci, kteří je čas od času používali. Záplatovali díry a odstraňovali z cest napadané stromy. Dnes se raději lesu vyhýbají a skrz něj se pouští jen ty nejodvážnější nebo jen s vojenským doprovodem.

No nic, Reticent měl zase o čem přemýšlet. Kdyby měl svoji původní sílu, neležel by na zemi on, ale ten druhý. Je teď příliš snadnou kořistí pro kdekoho. Bude si muset dávat větší pozor, než zase zesílí.

Reticent sebrat ze země pár klacíků a udělal si z nich provizorní dlahu na zlomenou ruku. Ránu na noze trochu vyčistil, ovázal natrhanými kousky košile a vydal po cestě směrem na Stonevillage. Sílu letět by rozhodně neměl. Odhadoval, že pěšky do městečka dorazí během tří dnů, prodá své vybavení, zajde k nějakému felčarovi, nakoupí zásoby a vrátí se zpět do Black Tower.

S čím ale nepočítal, bylo, že Tuaatha ho celou cestu nespustil z očí a jak slíbil, pravidelně si vybíral splátky za používání cesty. Reticent jej nikdy nezahlédl. Vždy jen rána a bezvědomí. Když se pak probudil, většinou mu chybělo něco z jeho vybavení. Za tři noci strávené v Karpentském lese přišel o všechno své vybavení. Pokaždé, když se probral, našel jen lístek se vzkazem:

!!!Varoval jsem tě, smrade!!!

Je to naše cesta a bereme si jen to, co nám patří.

Tuatha

S větší zákeřností se Reticent v životě nesetkal. Už chápal, proč mu na začátku zlomili ruku. Nemohl se bránit, nemohl jim uniknout. Hráli si s ním jako kočka s myší. Mohli jej okrást o všechno hned na začátku. Místo toho jej štvali jako raněné zvíře.

Na třetí den odpoledne konečně dorazil na další lesní křižovatku. Do velkého kamene stojícího poblíž byly vysekány dvě šipky a dva nápisy. Vlevo Ravenstok a vpravo Stonevillage. Přidal do kroku, pokud to vůbec ještě šlo a během hodinky byl z lesa venku. Před ním v malém údolíčku leželo městečko Stonevillage zalité měkkým odpoledním sluncem. Náhle se za ním ozvalo táhlé zavytí. Reticentovi to docvaklo. No jasně, Tuatha je vlkouš. Teď už jen stačí najít klan, ke kterému patří a pomstít se. Bolestně se pousmál, zahalil do dýmějového pláště a vykročil směrem k městečku.

pokračovat