Z dálky bylo slyšet, jak stloukají popravčí hranici. Swingr skončila s vyprávěním. Podle slunečních paprsků, které dopadaly na zem cely, mohlo být tak něco před jedenáctou.

"Je to opravdu divné. Vesnice se už několik let bojí vlkodlaků. Proto ty hradby a strážní věže. Proto, jak si říkala, byl starosta minulý týden požádat i o pomoc ve městě Tisíce vodopádů. Proč se ale tentokrát stal útok ve vesnici? A jak se mohl vlkodlak dostat přes stráže u brány a na hradbách?

Všechny útoky, které se kdy v minulosti staly, se vždy staly mimo vesnici. Vlkodlaci se nikdy neodvážili za hradby. Všichni ve vesnici jsou místní a znají se. Kromě nás, jak si říkala, tu není žádný cizinec. Obchodníci sice občas cestují za obchodem, ale jsou vždy dobře ozbrojeni. Je to opravdu záhada. Nejhorší na tom je, že jsem se nemohl setkat se Sirenou. Mám pro ni dopis a je mi k ničemu. Mohla mi pomoci a jim říci kdo jsem.

Na tvém vyprávění mne ale, Swingr, zaujalo ještě něco jiného. Říkala si, že si můžeš vybrat mezi probodnutím kůlem a upálením na poledním slunci. To je také neobvyklé. Jak si to myslela?"

"No když večer vynesli rozsudek, asi chtěli ukázat svoji dobrou vůli nebo jen tak z rozmaru. Co já vím. Starosta mi dal prostě šanci na výběr ze dvou smrtí. Probodnutím nebo upálením."

"Jak na výběr? Podle čeho si máš vybrat?" zeptal se netrpělivě Norak.

"No starosta řekl, že za to, co jsem udělala, si zasloužím jedině smrt a nic to nemůže změnit. Přesto mi dal právo na poslední slova před smrtí. Pokud to, co řeknu, bude pravda pravdoucí, budu milostivě probodnuta ostrým kůlem. Pokud má slova budou ale lživá, budu upálena v pravé poledne slunečními paprsky. Asi chce naše přiznání. Takže jsem připravena říci, že jsem vina nebo že slunce je žluté a tráva zelená. Hlavně nechci být upálena. Je to ta nejhorší smrt jakou si umím představit."

"Hmm, zajímavé, Swingr. Ale z nás dvou nikdo nezemře. Ne teď a ne tady. Jen nech mluvit mne." Swingr nechápala Norakova poslední slova, ale co jí zbývalo než mu věřit. Venku se v tu chvíli ozvaly hlasy a dveře vězení se otevřely.

"Ustupte, netopýrci, od těch mříží, a ručičky pěkně za záda. Odvedu vás k soudu," pravil kapitán stráží.

"Chci okamžitě mluvit se starostou," řekl Norak.

"Beze všeho. On je předseda soudního stolce a už na vás čeká. Doufám, že si vyberete upálení. Nezapomeňte, stačí jen lhát," a svazoval jim ruce. "Jdeme. A tohle si přes sebe hoďte nebo mi ještě shoříte cestou. Dnes je tam pěkný pařák," a podával jim dva dýmějové pláště s kapucí. Připraveni vyrazili směrem na náměstí.

Když k němu došli, bylo už plné hlučících a netrpělivých lidí. Uprostřed bylo narychlo stlučené jakési pódium a na něm dva kůly. Na pravé straně náměstí stála malá tribuna a na ní seděli tři lidé. Zřejmě místní soudní stolec se zavalitým starostou v čele. Dav se rozšuměl.

Když došli k tribuně, kapitán se starostovi poklonil a odvedl oba vězně ke kůlům a přivázal je k nim. Starosta povstal a zvedl ruce. Náměstí utichlo.

"Bratři a sestry," promluvil, "žádný trest není dost velký pro ty, co mi vzali to nejdražší v mém životě. Všichni jste ji znali. Moje dcerka byla nevinné a bezbranné stvoření. Jenže jim nestačilo, že ji zabili. Museli jí roztrhat a zohyzdit její tělo. Ptám se proč. Snad k ukrácení chvíle, snad z rozmaru? Zaslouží si ten nejdelší a nejbolestivější trest."

Dav hlasitě zamručel a starosta sebejistě pokračoval: "Soudní stolec došel k názoru, že v této vesnici není nikdo, kdo by byl schopný spáchat takový ohavný čin, a vlci se do vesnice přes hradby dostat nemohli. Jedinými cizinci ve vesnici jsou právě tito dva upíři před námi. Útěk jednoho z nich, když jsme je přišli zatknout, je jednoznačně usvědčil. Soudní stolec je tak uznal vinnými a rozhodl o jejich potrestání. Nebudeme čekat na Sirenu až se vrátí z jeskyní, beztak jejich vinu jistě jen potvrdí.

Mé jméno, které jste nechali za mé zásluhy vyšít na standartu vesnice, mne ale zavazuje soudit spravedlivě a bez všech emocí. Proto jsem jim přiznal právo na poslední slova před smrtí. Sami tak rozhodnou o své smrti. Pokud budou lživá, budou upáleni a popel rozprášen, pokud pravdivá, jejich srdce bude probodnuto kůlem a tělo pak řádně pochováno za hradbami vesnice. Co řeknete na svoji obhajobu?"

Norak se usmál na Swingr a pokorně promluvil. "Vážený pane starosto a ctihodná soudní stolice, za oba budu mluvit já. Chcete naše poslední slova, která rozhodnou o způsobu naší smrti. Díky za vaši velkorysost a tady tedy jsou. Má poslední slova jsou - BUDU UPÁLEN a poslední slova mé přítelkyně - BUDU UPÁLENA."

Dav na náměstí vybuchl radostí. "Ano, upalte je. Ať shoří v plamenech. Strhněte jim pláště....." Hodiny na náměstí právě odbíjely poledne.

Místo potvrzení rozsudku se ale soudní stolec začal na tribuně podivně vrtět a něco si šuškat. Sebejistota a rozhodnost starosty byla naráz ta tam. Pozornost a netrpělivost davu se pomalu přesouvala od pódia k tribuně, kde to vlastně vázne. Starosta v jednu chvíli vypadal, že pukne vzteky. Nakonec vstal a dav opět utichl.

"Kapitáne, rozvažte je. Jste volní. Zmizte z mé vesnice. Už nikdy vás tu nechci vidět."

V tu chvíli by bylo slyšet i mávání motýlích křídel. Viní a přesto volní. Pálit se nebude? Jak to? Nikdo nechtěl věřit tomu, co právě slyšel. Dav začal nespokojeně reptat a nebýt stráží kolem podia, snad by trest vykonali sami.

"Nikam nezmizíme, dokud skutečný viník nebude odhalen. Se mnou si nikdo nebude zahrávat," promluvil Norak silným a rozhodným hlasem, když mu kapitán konečně uvolnil ruce.

"Vím, kdo zabil tvoji dceru, starosto." Veškerá pozornost davu se jako mávnutím proutku obrátila od starosty k Norakovi a ten pokračoval.

"Jen jediný člověk v celé Puli to mohl udělat. Jen jediný měl sílu, moc a možnosti to celé utajit. Pokud se nepletu, a jistě se brzy prokáže, že ne, byl to moc chytře vymyšlený plán. Plán vlkodlaků jak se zmocnit vesnice. Byl si to ty, kdo zabil vlastní dceru," a Norak ukázal přímo na starostu.

Ženské vyjekli, chlapům spadla dolní čelist. Taková nehorázná drzost. Následně se ale odehrálo několik věcí. Nebýt u toho celá vesnice, stěží by tomu kdo uvěřil.

pokračovat