Byl už večer a z hor se do uliček snášel chlad. Celé odpoledne vesnice nemluvila o ničem jiném, než o tom, co se dneska stalo na náměstí. Všude byl shon a zmatek. Teď ale byly ulice prázdné a působily téměř opuštěně.

V místní hospodě Norak opatrně sundával Swingr kravskou kůži z obličeje, Wraith si dával asi páté točené a Sirena vyprávěla, co se jí vlastně stalo.

"Když tě, Swingr, bez jasných a usvědčujících důkazů odsoudili, šla jsem za starostou. Řekla jsem mu, že s rozsudkem nesouhlasím, a že bychom se měli napřed poradit s Therou. Nic nenamítal. Pouze to, že kvůli bezpečí vesnice se mnou nemůže poslat žádnou stráž. Doporučil mi jen jít Dubovým průsmykem, protože u Soutěsky stínů prý viděli nedávno vlky. Navíc mi slíbil, že s vykonáním rozsudku počká, než se vrátím. A tak jsem se hned vydala do jeskyní.

Cesta mi trvala necelých 6 hodin. I když jsem šla v noci, všude byl klid a ticho. To, co jsem ale nad ránem uslyšela od Thery, mne šokovalo. Proroctví bylo jasné a ukazovalo na jedinou osobu. Na standartě je vyšité jméno starosty a starosta je také srdcem a hlavou každé vesnice. Je vlkodlakem, který zabil svého potomka a lze jej zabít jen stříbrnou kulkou. To s tou silou ducha jsem ale tehdy nechápala.

Začalo svítat a bylo třeba spěchat s návratem. Bylo mi jasné, že nemáš, Swingr, proti starostovi žádnou šanci, a že se tě bude snažit co nejdříve zbavit.

Cestou zpátky mne však čekalo nemilé překvapení. V Dubovém průsmyku mne za mostem přes říčku Chairaé zaskočili vlkodlaci. Z ničeho nic jich tu bylo jak much. Nebyli překvapeni, spíš mne čekali.

Tasila jsem stříbrnou dýku a pustila se do nich. Zprvu to šlo dobře. Ustoupila jsem ke skalám a našla si úzký výklenek, díky kterému jsem mohla bojovat vždy jen s jedním z nich. Brzy mi ale začali docházet síly a má zranění začínala být vážná. Jednoho jsem zabila a dva se s těžkými zraněními odplazili, ale stále jsem stála proti běsnící přesile. 

Najednou se ozvalo několik zakňučení následovaných táhlým zavytím. Všichni se otočili. Zjevně něco odpoutalo jejich pozornost, protože se ihned rozeběhli se pryč a mne nechali být. To mi dovolilo opustit výklenek a rozhlédnout se, co zapříčinilo změnu v jejich chování. No a pak jsem uviděla tady Wraitha. Stál u řeky a vlci na něj útočili ze všech stran. On se jim však obratně vyhýbal, a když to nejmíň čekali, zasadil jim svým mečem pořádnou ránu. Sekal kolem sebe hlava nehlava. Tu jednomu upadla ruka, tu jinému zas noha a mistrně odděloval jejich hlavy od těla. Jako by v krku neměli žádné obratle.

Z 11 vlků za chvíli zbyl jen ten největší. Rozeběhla jsem se mu na pomoc. Byl to zřejmě jejich velitel. Nechtěl prozradit, kde se tu vzali a po čem šli. Ale nakonec mu Wraithova stříbrná čepel rozvázala jazyk. Přiznal se, že dostal od starosty Puli příkaz mne najít a proměnit na vlkodlaka. Jako důkaz mi to stačilo. Velitel pak dostal od Wraitha stříbrný polibek chladnou čepelí.

Byla jsem unavena. Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout. Začínalo svítat a stíny se rychle zkracovaly. Wraith mne zavedl pod velký dub a pak z řeky přinesl trochu vody. Zatímco mi omýval a obvazoval rány, omluvila jsem se mu za chování své vesnice a vyprávěla jsem mu, co jsem se dozvěděla od Thery. Souhlasil se mnou, že je potřeba spěchat a navrhl mi, že mne do vesnice doprovodí. Zbytek už víte. Wraith je můj zachránce."

"No jo, alespoň jsem si trochu zabojoval," řekl Wraith, když dopil a říhnul si. 

"Vrtá mi ale hlavou můj brácha. Jako by mi z oka vypadl. "Hele, kámo, nebyla tvoje mutr kuchařkou U tří čepelí?"

"Ne, nebyla," usmál se Norak. "Ale to se někdy stává, že se na světě najdou dva lidé, kteří jsou si velice podobní, a přesto nemusí být dvojčata. V dýmějovém plášti jsme k nerozeznání. Ale bez něj jsou rozdíly pro pozorného diváka patrnější. Jsem vyšší než ty a nohy nemám do O. Ty máš sokolí nos a já rovný. Oči máš spíš dohněda a já šedé. Hlas mám sytější a hlubší. Navíc schováváš pod límcem na krku jizvu."

"Památka na Město duchů," odpověděl Wraith. "Bylo to tam tenkrát hustý. Swingr málem přišla o život. Ty parchanti průhlední jsou nebezpeční a zákeřní. Nakonec jsme museli vyklidit pole."

"A vůbec," ozvala se Swingr, "stále nechápu, jak to, že nám starosta dal svobodu. Myslela jsem, že nemáme šanci."

"No, on to vlastně s tím svým vlčím mozečkem nedomyslel," řekl Norak. "Na to, co jsem odpověděl, se totiž nedalo nic jiného dělat, než nás osvobodit. Řekl jsem BUDU UPÁLEN. Kdyby mne upálili, byla by to pravda a za pravdu mne ale měli probodnout kůlem. Kdyby mne však probodli kůlem, pak to, co jsem řekl, by byla lež, za kterou mě ale měli upálit. Nezbývalo mu tedy nic jiného než nás propustit, protože potrestat nás nemohl. Vždy by mu totiž vyšel opak toho, co chtěl. Rozumíš, Swingr?"

"Moc ne, ale říkal jsi také, že máš pro Sirenu nějaký dopis."

"Jo vidíš. Tady je, Sireno. Posílá ti jej z Imus Taaru mistr Quantar."

"Ty znáš mého poručníka? Jak se mu daří, povídej. Anebo víš co, necháme si to zítra na cestu. Pokud vím, chtěl si do Třpytivých jeskyní za Therou. Jděte se teď vyspat. Já si před spaním přečtu dopis a ráno se uvidíme."

"Ale já bych ještě bumbal, prdelko," ozval se Wraith. "Mám žízeň. Za každého vlka musím vypít alespoň jeden korbel, jinak budu špatně spát. Hej výčepní nal...," ani to nedořekl, svalil se opilý pod stůl a okamžitě usnul.

"Necháme ho tam," řekla Swingr, " je zvyklý spát na tvrdém. "Uvidíte, že ráno bude fit."

"Dobrá, jdeme," rozloučil Norak a se Swingr zamířili do svých pokojů. Zítra konečně nahlédne do své budoucnosti. Kdoví co jej čeká. 

pokračovat