Norak se svým klanem opustil Strážní hlásku ve Stříbrných horách a vrátili se do staré pevnosti Black Pearl. To, že ji před rokem vyklidili a nechali tam strážit Oriho, mělo nespornou výhodu v tom, že na Black Pearl nikdo neútočil a na rozdíl od jiných klanů, které byly rovněž pod tlakem BKP, měli minimální počet prohraných válek. Nyní, když byli silnější a odolnější, se měla karta konečně obrátit.

První věcí bylo přejmenování klanu na klan Brotherhood of Darkness, čímž se klan stal jedním z oficiálních klanů prvorozených. Druhým krokem byla dohoda mezi členy klanu, že se pokusí jako první mezi upíry a vlkodlaky rozšířit klanové sídlo do největší možné podoby, což se zatím nikomu nepodařilo. Třetí a nejdůležitějším krokem bylo, že mistrem klanu se na rozdíl od běžných zvyklostí nestal Norak, jako nejsilnější bojovník, ale naopak nejslabší, kterým byl Devalvátor. Tím se útoky ze strany BKP staly vysoce ztrátové a pro BKP nevýhodné.

Jak Norak sílil, připojovali se k bratrstvu stále noví a noví bojovníci a bylo opravdu z čeho vybírat. Každý bez rozdílu dostal šanci, ať malý upírek či starý bard, a bylo jen na nich, jak ji využijí. Kdo se chtěl jen schovat nebo těžit z klanových výhod, aniž by sám přiložil ruku k dílu, se brzy podíval jak vypadá klanové sídlo z venku.

Ilaren v té době dokončil svůj úkol mezi vlky, použil kámen proměny a připojil se zpět ke klanu už jako False. Krátce na to byl vybrán ke zkouškám prvorozených. I když trochu prskal a samozřejmě si neodpustil sem tam nějakou tu rádoby vtipnou poznámku, s vervou se do nich pustil.

Byl nejvyšší čas se poohlédnout po nějaké opravdové posile pro klan. False byl pohodář a rovný jak prut. Jen málo co ho rozhodilo či zvedlo krevní tlak. Strong byl zase tvrdý jako kámen a přitom férový a slušný. Znal každý kout země a věděl o všem, co se kde šustlo. Oba dva byli bývalí vlkodlaci, kteří se dobrovolně přidali k Norakovi a byli ochotni pro větší slávu svého klanu i padnout. Proto se Norak rozhodl podívat se všem vlkoušům pořádně na zoubek. Snad najde někoho, kdo bude slušný, chytrý, trpělivý a nějaký útok či prohra ho jen tak nerozhodí. Zkrátka někoho, kdo mezi ty vlkouše nepatří. A opravdu se někdo takový našel.  

Chodil lovit do lesů západně od Stříbrných hor a mnohokrát zabloudil až na výsostné území bratrstva. Norak ho často stopoval sněhem i pět kilometrů a pak z něj sedřel kůži. Jenže on se vracel a vracel, jako by mu to ani nevadilo. A Noraka to přestávalo bavit. Nic z něj neměl a navíc se vůbec nechoval jako ostatní Goldhunteři, na které byl zvyklý. Žádné urážky, žádné stesky, žádná žádost o příměří. Jako by to bral spíš jako trénink či zkoušku své síly a výdrže. To bylo opravdu na vlkouše nezvyklé, ale zjevně věděl, co dělá. S někým takovým se Norak ještě nesetkal.

Ať to probíral se Strongem zleva zprava, k žádnému kloudnému výsledku nikdy nedošli. Norak proto zašel do Velké knihovny prvorozených a prošel si záznamy o mladých vlkodlacích. A našel ho, včetně podrobného popisu a údajů o jeho stvoření. Pokud stále nevíte, o kom mluvím, tak vás ještě chvíli budu napínat.

Narodil se ve Stříbrných horách. A pokud Strongovi byly podzemní tunely pod Stříbrnými horami pouze jeho útočištěm, on byl ve Stříbrných horách prostě doma. Znal každý kámen a každou podzemní chodbu či jeskyni. Nejraději ale objevoval tajné průlezy i horské zkratky. Dokázal se v horách objevit téměř kdekoliv a nikdo nevěděl, jak se tam vzal. A jak sílil a dospíval, brzy mu byly hory a jejich podzemí malé.

Jenže rodiče byli přísní a domů si nesměl nikoho vodit. Mladší sestřička, se kterou si hrozně rád hrával, zase nesměla ven a tak začal sám na vlastní pěst podnikat dobrodružné výpravy do okolních hor. Občas přitom narazil na nějakého toho upírka, ale vždy si s ním hravě poradil. Jeho schopnosti a síla ho předurčovali se stát nejmladším Goldhunterem mezi vlky. Jenže tehdy v zimě, když se vracel z jedné své výpravy do údolí, narazil na někoho mnohem silnějšího.

Bylo nad ránem a už od večera hustě sněžilo. Minul poslední obydlená stavení a zamířil si to nejkratší cestou Vlčímu průsmyku. Asi po hodině cesty ho najednou přepadl pocit, že ho někdo sleduje. Říkejte si tomu třeba vlčí instinkt, ale bylo to prostě tak. Jenže nikde nikoho neviděl. A i když zkoušel všechny možné triky, jak se toho pocitu zbavil, nic nepomáhalo. Ten, kdo ho sledoval, musel být sakra dobrý. A pak ho konečně ucítil. Krvozuba by poznal na sto honů. Podle výrazného pachu muselo jít o silného starého upíra. Postavit se mu v otevřené krajině by byla sebevražda. Jediná šance byla dostat se k Vlčímu průsmyku a pak to bude dobré. Ale nebylo. Průsmyk byl sice nedaleko, ale pach zesílil natolik, že nezbývalo než se někde schovat. Jedinou možností byly rozvaliny staré věže na úbočí hor severně od cesty. Dříve se jí říkalo Havraní hláska.

Mladý vlkodlak vběhl do polorozbořené věže a rychle se rozhlídl, kde by se ukryl. Prostor pod točitým schodištěm hned u vchodu by mohl stačit. Vmáčknul se do jeho stínu a skoro přestal dýchat. Sotva to udělal, ozvalo se zapraskání dřeva a zbytek střechy se pod tíhou sněhu řítil dolů. Měl štěstí, pomyslel si, ale to už se do hlásky z výšky snášel vysoký prošedivělý upír v rudé pláštěnce a s černou páskou přes oko.

"Ty si chceš se mnou hrát na schovávanou, vlkouši?“ Ozval se s burácivým smíchem upír. „Jsi ještě mládě a proti mně nemáš žádnou šanci. Já tě naučím toulat se po mém panství a okrádat mne. Vylez z pod těch schodů. Nechtěj, abych si tam pro tebe došel."

Vlkodlak zavrčel, oči mu zrudly a jako dělová koule vyrazil proti mnohem silnějšímu upírovi.

Starý upír překvapeně uskočil. Čekal spíš kňučení a škemrání než přímý čelní útok.

"Vidím, že si chceš opravdu hrát. Tak jdeme na to, mrňousi," řekl krvozub a vytáhl z podpláště zářivý meč.

Jenže to ani nedořekl a vlkodlak už útočil podruhé. Tentokrát ale ne na něj, ale vší silou vrazil do pilíře schodiště, které se začalo okamžitě bortit, a věž se rozpadala s ním. Krvozub byl tak donucen se stáhnout k protější stěně. Pokud ovšem nechtěl dostat kamenem po palici. A toho vlkodlak využil. Vyrazil z věže jako šíp a nejkratším směrem zamířil do průsmyku. Za sebou slyšel jen děsivý hluk bortící se věže. Když bude mít jen trochu štěstí, upír to nepřežije a nebude se mu mstít.

Jenže krvezub měl tuhý kořínek a zřícení Havraní hlásky přežil. Navíc byl rozhodnutý se příště nenechat takovým vlčetem přechytračit a nedat mu už šanci. Jen ať se ještě jednou pokusí přiblížit k jejich území a pozná, kdo je tady pánem. Už si s ním nebude hrát jako s malým, ale vypráská ho jako starého Goldhuntera. A tak se i stalo.

Ještě mnohokrát se setkali, ale už nikdy se mladému vlkovi nepodařilo zopakovat to, co ve staré věži. Krvozub mu sice dával pořádně zabrat, ale on si z toho nic nedělal. Na území krvozubova klanu si lezl, kdy chtěl, a dělal si tam, co chtěl. Krvozubovi začalo pomalu docházet, že proti němu nestojí obyčejný tupý vlkouš, ale velice schopný a chytrý mladý vlk. Nikdy nedal krvozubovi šanci ho obrat o větší částku zlata, nikdy si nikomu nestěžoval, nikdy si na pomoc nebrat svůj klan, ale poctivě se snažil být den za dnem silnější, chytřejší a připravenější.

Už víte, o kom se mluví? Že ne?

Tak tedy tím mladým vlkodlakem s bílou náprsenkou byl Panket. Hrdý, chytrý a tak trochu samotářský vlk. A tím starým krvozubem samozřejmě nikdo jiný než Norak.

Ať Panketa odíral z kůže, on se na jeho území vracel a vracel, jako by mu to ani nevadilo. K upírům, které napadal, se ale vždy choval férově a svoji hlavu používal častěji než svaly. Způsoby chování Panketa mu spíš připomínaly velkorysost a nadhled upírů než bezhlavost a smečkovitost vlkodlaků. Proto si na něj jednou počkal ve Vlčím průsmyku. Panket byl ale pohotový jako vždy. Tasil zbraň a zaujal okamžitě obranný postoj.

"Zastrč ji, Pankete. Nechci bojovat. Není důvod bojovat s někým, kdo je stejně silný jako já."

"Ale,….ale já vůbec nejsem stejně silný jako ty, mistře," překvapeně vypadlo z Panketa, který čekal, že zase dostane na zadek.

"Síla nemusí být jen ve svalech. Já si vážím víc té, kterou máš v hlavě. Už jsem tě tolikrát napadl a vyhrál, že by ses měl dávno složit nebo by sis jako jiní měl jít dávno postěžovat ostatním Goldhunterům a požádat je o pomoc. Ale ty ne! Ty jsi zatvrzelý jak osel a paličatý jako beran. Nade mnou přeci nemůžeš nikdy vyhrát, tak co mi lezeš na mé území?"

"Mě nevadí s tebou prohrávat, mistře. Alespoň se něco přiučím a příště to bude o trochu lepší. Jednou bych chtěl být silný jako ty."

"Zlato možná nemáš, za to odvahy, jak vidím, máš na rozdávání. Jenže to, jak se chováš, se moc k vlkodlakovi nehodí. Uzavíráš s upíry příměří, pomáháš ostatním a radíš druhým. Prostě chováš se spíš jako upír než vlkodlak. Co bys říkal na to stát se upírem. Potřeboval bych někoho takového v klanu, jako jsi ty. A domů to nebudeš mít zas tak daleko. Mohu ti sice nabídnout jen tvrdou dřinu, ale pokud chceš být jednou jako já, nic jiného tě stejně nečeká. Zvážíš mojí nabídku, prosím?"

"Ty bys mne vzal opravdu k sobě do klanu?" nevěřícně se zatvářil Panket a zastrčil svoji zbraň.

"Vzal, protože mezi vlky je tě škoda. Myslím, že máš na víc. Určitě jednou dokážeš velké věci a byl bych rád, kdybys byl v té době na mé straně," usmál se Norak.

"Promyslím to a dám ti vědět. Stačí ti to jako odpověď?"

"Jasně, že stačí. Jinou bych ani od tebe nečekal. Chováš jako vždy odpovědně a rozvážně. Tak jsme domluveni. Přeji ti dobrý lov."

"I tobě, mistře," odpověděl Panket a zamířil si k domovu. 

pokračovat