Na podlaze kobky se všude válely doběla ohlodané kosti a zbytky hnijícího masa. Puch uvnitř byl přímo nesnesitelný.

"A to jsem si myslel, že vydržím hodně, ale co je moc, to je moc. Ani uleželá mrtvola tak nesmrdí. Podívej se, támhle vzadu něco je," a Strong ukázal pochodní do kobky.

V ten samý okamžik se z toho směru ozval děsivý výkřik a vzápětí se ve světle objevila strašlivě znetvořená tvář.

"Zpátky," křikl na něj False, "to je Scydra," a rychle zatáhl za táhlo. Stěna se zase zavřela.

"Fuj, to jsem se lekl. Co to bylo?" Zeptal se Strong.

"Moc toho nevím. Ale vsadil bych se, že to byla Scydra. Norak mi kdysi vyprávěl, že na jednu narazil v jeskyních v Karpentském lese. Potkal tam prý tehdy podivné ženské stvoření s rozcuchanými vlasy a v odrbaných šatech. Myslel si, že zabloudila nebo že jí unesli. Samozřejmě mu jí bylo líto a chtěl jí pomoci, ale štěstí bylo, že byl od ní daleko. Jakmile totiž ucítila jeho přítomnost, úplně se změnila. Z ženského stvoření se stala nebezpečná bestie. Její kůže zrohovatěla, nehty se změnily v drápy a místo vlasů se objevilo cosi jako ostny, které hrozivě trčely do všech směrů. V širokých ústech byly vidět zuby ostré jako jehly a její rudé oči pátraly po vetřelci. Scydry se prý živí výhradně teplým lidským masem. Napřed svoji kořist omráčí jakousi hypnotickotelepatickou vlnou, kterou vyšlou směrem ke své oběti, a pak, dokud je ještě teplá, ji ohlodají až na kost. Té vlně se říká polibek smrti. Pokud tě takto políbí, je to prý, jako když dostaneš do hlavy pořádnou palicí. Jenže po téhle se už nikdy neprobudíš."

"Tak to jsme měli štěstí. Jestli jí tady chovají na pozorování nebo jako mazlíčka, tak to jsou pěkně úchylní. Myslím, že mne přešla chuť zkoumat další kobky."

"Ale jdi, Strongu, snad tě to nerozhodilo?"

"Nerozhodilo! Jen nemám rád věci, co neznám. A o těchhle mrchách jsem v životě neslyšel."

"Neslyšel jsi ještě o spoustě věcí. Tak pokračujeme a dovnitř už moc raději nelez," řekl False a zatáhl za další táhlo.

Tentokrát byla ale kobka prázdná. Stejně tak i další dvě za ní.

V sedmé, kterou otevřeli, byla uprostřed cely jáma a v ní smradlavá špinavá voda. Stejně tak i v sousední. Jako by byly připraveny pro vězně, kteří potřebují pro přežití vodní prostředí. Jak od věznitelů ohleduplné.

V další, mnohem větší kobce, byly jen zbytky svlečené kůže nějakého obrovského plaza, do které by se klidně vešel i dospělý člověk. Kobka za ní zase asi kdysi sloužila jako aranearium, protože všude byly samé staré a potrhané pavučiny. Zbývaly jim už jen poslední dvě kobky a pak už jen schodiště vzhůru.

"Nechceš si taky zatáhnout?" Zeptal se False Stronga.

"Klidně," a Strong hmátnul po táhlu.

Stěna vyjela a nic se nestalo. Vypadalo to na další menší kobku, jako byly první kobky, které viděli. Najednou se ze tmy ozvalo slabé vrčení přerušované kňučením.

"To je určitě ten vlk, co jsme ho slyšeli výt," řekl Strong a posvítil na něj.

"Pozor. Může to být past, Strongu."

Strong se zarazil. "Nestraš. Proč by ve vězení dělali pasti?! Podívej, není to žádná past," a posvítil do rohu kobky, kde na plesnivé slámě ležel mladý vlkodlak. Obě přední nohy měl zlomené, na krku jakýsi plechový trychtýř a na levém boku velkou hnisavou ránu, ze které trčelo několik jehel.

"Co mu to udělali?"

"Asi na něm dělají nějaké pokusy," řekl False a vlk, jako by rozuměl, zakňučel.

"Pojď, sundáme mu to."

"A proč? Je to vlkodlak," odpověděl Strong.

"Jenže momentálně je na tom jako my. A rozhodně hůř. Mohli jsme dopadnout taky tak, takže bychom mu měli pomoci."

"A nebude ho lepší utratit? Podívej se na tu ránu na boku. Z toho se asi už jen tak nevylíže," oponoval zase Strong.

"Zkusíme mu napřed pomoci a pak se uvidí. Jen nechápu, proč je stále vlkem. Proč na sebe nevzal lidskou podobu. Možná ty jehly. Zkusím je vyndat. Jdi se podívat vedle, co je v té poslední kobce, ale buď opatrný, Strongu. A sežeň mi nějaké dlahy."

"No jo porád, jednou jsem se lekl a teď mi to budeš pořád připomínat, co?" A s bručením se vrátil na chodbu.

Když zatáhl za táhlo od poslední kobky, to, co uviděl, mu okamžitě obrátilo žaludek vzhůru nohama.

"False, pojď sem, honem, to musíš vidět. Dostali jsme se asi do velkého průseru. Musíme odtud okamžitě zmizet."

Kobka byla jednou tak velká než ta s hadí kůží. Spíš než kobka to ale bylo něco mezi laboratoří a mučírnou. Kam oko dohlédlo, bylo všechno od krve. Z klenutého stropu visely všemožné druhy řezných a mučicích nástrojů a na podlaze se povalovaly chomáče chlupů a zlámané kosti. Z polic na stěnách se na ně dívaly prázdnými očními důlky lebky známých i neznámých tvorů. Na obrovském zakrvaveném stole uprostřed místnosti bylo něco, co kdysi bývalo nejspíš vlkodlakem. Byl stažen z kůže a veškeré jeho vnitřnosti byly vykuchány. Jeho hlavu, odříznutou těsně nad krkem, našli v proutěném koši pod stolem. Vzadu pak podél stěny bylo kromě čtyř prázdných starých rezavých klecí i několik důmyslných mučících zařízení a obrovská spalovací pec, kde nejspíš končily všechny oběti, když už nebyly svým věznitelům k ničemu.  

"Máš pravdu," řekl False, když uviděl tu hrůzu, „musíme rychle pryč. Tohle neudělali obyčejní lidé."

"Ne, ne-neudělali," ozvalo se náhle chodby. Strong a False se otočili.

Ve vchodu do kobky stál hubený mladý muž s velkou hnisavou ránou na levém boku.

"Jsem Werten," řekl ztěžka, "a to, co vi-vidíte uprostřed na stole, byl ještě před týdnem můj pří-přítel Garrab." Na tom, jak Werten zadrhával, bylo vidět, že musí mít veliké bolesti.

"Vidím, že se ti už vrátila lidská podoba. Mohly za to ty jehly. Byly nejspíš něčím napuštěné, co ti bránilo ve zpětné proměně," promluvil False.

"Proto mi da-dali ten plechový límec, abych si je nevytáhl. Dělali na nás po-pokusy a chudák Garrab to odnesl první. Tři dny jsem se na to musel dívat z támhleté klece, jak mu zaživa stahují kůži a mučí ho. Pak do mne taky na-napíchali ty jehly a dali mne do vedlejší kobky. To, co je na těch jehlách, ale není asi moc účinné, protože se jim Garrab přímo tady na stole dvakrát proměnil zpět do lidské podoby. Navíc se na-naše těla té látce přirozeně brání a proto ta hnisavá rána v místech vpichu. Horší pro mne byly zlomené ruce, tedy přední nohy. Nemohl jsem se tak jako vlk ani po-postavit. Měli to dobře vymyšlené. A jak jste je vů-vůbec zlikvidovali."

"Cože?" Ozval se Strong. "Nikoho jsme zatím nezlikvidovali. Nás taky chytili a dali do kobky."

"Tak to je špa-špatný. Odsud se sami nedostaneme," řekl Werten a vstoupil do mučírny.

"Co jsou zač?" Zeptal se False. "Podle chlapíka, co byl s námi v kobce, jsou to prý nějací černí drapeři. Ale nikdy jsem o někom takovém neslyšel. Navíc kdyby dělali tohle," a ukázal kolem sebe, "tak by se o nich přeci muselo dávno vědět," dodal False.

"Nevím, kdo jsou a co-co chtějí, ale vypadají jako oživlé mrtvoly. A používají nějakou magii."

"To by vysvětlovalo, že jsme ve vesnici na nich nic zvláštního nepozorovali," reagoval False.

"Sami vidíte, že se neštítí ničeho. A jméno drapeři mi nic neříká. Mezi vlkodlaky se ale vypráví starý příběh o je-jednom králi z dalekých zemí. Přestože byl velice silný a mocný, chtěl ještě víc. Chtěl vládnout všem stvořením tem-temnoty. Proto povolal k sobě černého nekromancera, znalého tajných rituálů, který mu měl stvořit nesmrtelného bojovníka výjimečných vlastností a schopnosti. Začal hon na vl-vlky, upíry, skřety a dokonce i nekromancery. Deiper, jak se jmenoval ten černý nekromancer, na nich dělal pokusy. Různě je křížil a kombinoval, ale jediné, co vzniklo, byla vždycky zrůda, která nebyla ni-ničím. Po pár měsících došla králi trpělivost a rozhodl se Dreipera zbavit. Než ho ale upálil na hranici, stačil Dreiper vyřknout kletbu. Za týden našli krá-krále mrtvého v příkopě pod hradem. Byl černý v obličeji a na těle měl znamení smrti. Buď to bylo kletbou nebo Dreiper měl následovníky. A pokud je měl, to, co vidím kolem mus-museli udělat jedině oni. A je mi jedno jestli si říkají černí drapeři nebo dreipeři. Zkrátka tak či tak jsme pros-prostě v průšvihu."

"Na tom příběhu něco je," zamyslel se False. "Pokud tady máme co dělat s nekromancery, víme alespoň na co se připravit. Z toho budeme vycházet. Nekromanceři nejsou silní, ani zvlášť obratní či rychlí. Vládnou ale mocnou magií, a pokud je navíc černá, máme se na co těšit. Jediná šance je překvapit je. Jenže nemáme žádné zbraně."

"Po-podívejte se do té velké bedny vzadu pod stolem. Hází tam všechno, co naj-najdou u svých obětí. Naše by tam měli být také. Viděl jsem, jak je tam dá-dávali. Jim jsou k ničemu. Oni spoléhají jen mag-magii."

A opravdu, v bedně byly všechny jejich věci a ještě spousta dalšího vybavení. Dokonce tam našli nádherný prsten Beryllion a otlučený štít Lotus, který si okamžitě přivlastnil Strong.

Wertena pak opatrně oblékli do jeho Segalu a False mu ze čtyř mečů Nodachi udělal provizorní dlahy na jeho zlomené ruce a ovázal je starými hadry.

Náhle se kdesi nahoře otevřely železné dveře a na schodišti ke kobkám se ozvaly kroky.

"Ksakru, co teď," řekl šeptem Strong.

"Podle kroků je sám a tak bychom ho měli zvládnout jen my dva. Wertene, ty zůstaň ležet tady. Za stolem tě neuvidí. My se zkusíme přemístit blíž ke vchodu. Jen doufám, že mu nebude divné, že je kobka otevřená. A pokud je to nekromancer, nesmí, Strongu, promluvit, jinak okamžitě sešle kouzlo."

„Copak já jsem někdy viděl nějakého nekromancera? Jak vypadají?" Zabručel Strong.

"Jsou ještě ošklivější než ty, Strongu," rejpnul si False.

"Tos mi teda pomohl. Zabiji prostě každého, kdo se tady objeví."

"Tak jdeme na to. Snad to vyjde, Wertene."

pokračovat