Uběhlo několik dnů a Norakovi přišel nečekaně dopis od Akoby. Kromě obvyklých pozdravů a několika novinek, jej Akoba požádal o malou službičku. Jestli by se nepodíval po jednom nekromancerovi jménem Ungred. Je mistrem šperkařem a dokáže vyrábět úžasné magické přívěsky a prsteny. Má krámek v hlavním městě, jenže se už tři měsíce v něm neobjevil. Někdo říká, že si tajně zahrával s černou magií a určitě špatně skončil. Jiní zase, že ho unesli vlkodlaci, protože jeho krámek uvnitř vypadal, jako když tam hodíte granát. Akoba po něm prý pátrá už dva měsíce a stále bezúspěšně. Jeho poslední stopa, kterou objevil, se mu ztratila na hranicích Morwordského lesa.

"No tak na tohle teď opravdu nemám čas, honit nějakého bláznivého šperkaře." Pomyslel si Norak a zavolal si k sobě Falseho a Stronga. Když konečně oba přišli, dal jim přečíst Akobův dopis.

"A co mi s tím?" Ozval se jako první Strong.

"Já se musím věnovat Panketovi." Odpověděl Norak. "Pokud to vyjde, tak se k nám přidá. Nemám teď čas někde poletovat po lese a hledat starého dědulu. Kór teď v zimě. Proto si to vezmete na starost vy dva. Možná najdete jen kosti, o to to bude rychlejší a jednodušší."

"Ale my toho máme taky moc," přidal se ke Strongovi False a dlouze zívl.

"Já vím, holky a chlast. Včera jste zase dole pěkně řádili. Kolikrát vám mám říkat, že nic, co není jídlo, na hrad tahat nemáte. Je to příliš nebezpečné."

"Ale jdi, Noraku, občas je potřeba se rozptýlit s mladým masíčkem a upírky jsou starý."

"Konec řečí. Jak jsem řekl, nic, co není k jídlu, na hrad nesmí. Sbalte se a zítra vyrazíte. A teple se oblečte, je tam děsná zima."

Strong nafoukl tváře, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslel.

"To teda bude zábava, Strongu, honit v lese plesnivého dědka. Kdyby to alespoň byla nějaká nadržená baba, ta by honila nás," prohodil False, když odcházeli.

"No jo, to víš, Norak už je starý a vzruší ho jedině pohled na kameny."

Oba se rozesmáli a šli se připravit. To, že je bude výprava stát málem život, by je ani ve snu v tu chvíli nenapadlo.

Morwordský les se říkalo prastarému hvozdu, kterým vedla jediná cesta do Města duchů v Mlžných horách. Během Černých válek našlo v Morwordském lese útočiště mnoho lidí různých ras a dokonce si tam vybudovali i město. Nazvali jej Ravenbridge. Jenže město bylo nepřáteli dobito, vypleněno a nakonec vypáleno. Zůstalo jen to, co bylo z kamene. A po válkách se sem už nikdy život nevrátil. Od té doby se začalo říkat Ravenbridge Město duchů. Ungred musel mířit jedině tam.

Strong a False své pátrání ale začali v Greenwallu, malém městečku pod lesem. Jedině tam se totiž dali nakoupit poslední zásoby při cestě do Ravenbridge. A pokud tudy prošel, musel ho někdo z místních vidět.

"To je ale zapadákov. A navíc zase začíná sněžit. Tady snad chodí spát se slepicemi," prohodil Strong, když došli uličkami na malé tržiště. "Už vím, proč jsem tady nikdy nebyl."

"No jo, vypadá to tu jako by se tu zastavil čas. Podívej se na ty oprýskané barabizny a metrové rampouchy. To jsem zvědav, co tady zjistíme. Nejspíš, jak se okopávají brambory a sází kukuřice. A proč ty lidi v oknech tak na nás čučej."

Sotva to ale dořekl, snášela se na ně velká síť, kterou se odchytávají divoká zvířata. Síť se náhle zatáhla a už se nemohli ani pohnout a padali k zemi. Byli v pasti.

"Co se tu k sakru děje," stačil ještě zařvat Strong, než dostal ránu do hlavy a omdlel.

Když se probral, byli v jakési tmavé podzemní kobce. False osahával protější stěnu a nejspíš hledal cestu ven. Kousek od něj na zemi seděl malý vychrtlý mužíček a stále si něco pro sebe mumlal. 

"To tedy bylo přivítání. Copak mám žábry, aby mne někdo chytal do sítě? Co si o sobě myslí, ti sedláci mizerní," nadával Strong a osahával si přitom bouli na hlavě.

"Víš, Strongu, oni to nejsou sedláci," otočil se k němu False. "Podle tohohle chlapíka je to vesnice černých draperů."

"Cože to je?!"

"Říkám, že všichni v této vesnici jsou nejspíš černí drapeři. Alespoň on to říká," a False ukázal na mumlajícího mužíčka v koutě.

"V životě jsem o někom takovém neslyšel. Proč odtud nezmizíme. Zkoušel jsi, Falsíku, dveře?"

"Ne, ale budou určitě zamčené. Podívej se na ten velký zámek."

Strong vstal a vztekle kopl do dveří. Jenže ty s podivem se normálně otevřely.

"My nejsme pod zámkem?" Zařval Strong.

"Proč taky. Kdo by se chtěl dobrovolně stát jejich večeří. Stejně se ven nedostanete," ozval se nečekaně mužíček.

"Jak to, že ne. Vždyť je tady venku schodiště. Falsíku pojď, zkusíme to."

"Zbytečné, ale klidně si to užijte," okomentoval jejich nápad mužíček.

Strong a False na nic nečekali a začali pomalu stoupat po dřevěném schodišti vzhůru. To skřípalo a vrzalo až hrůza. Pokud je tam někde stráž, tak je jasně musí slyšet. Najednou ale v jednom schodu luplo, jakoby se spustil nějaký mechanismus, a k jejich velkému překvapení se všechny schody pootočily.  Oba se najednou ocitli na strmé a hladké ploše. Rovnováhu nebylo možné udržet a oba padali dolů zpátky do kobky. Sotva dopadli, ozvalo se z kobky: "Říkal jsem, že je to zbytečné."

"Kruci, musí přece odtud existovat ještě nějaká jiná cesta."

"Neexistuje."

"A jak ti sem nosí jídlo?"

"Nenosí, ale hází."

"Ale přeci sem jednou pro nás musí přijít. Dobrovolně mne nahoru nedostanou. Nebo si myslíš, False, že nás tu nechají shnít?"

"Těžko říci. Buď mají nahoře něco, co zablokuje schodiště, nebo je tady někde ještě jeden skrytý vchod. V kobce ale rozhodně není, tam jsem to už prohledal, než ses probral. Zbývá jedině tahle místnost se schodištěm."

Náhle se odkud si za stěnou vpravo ozvalo táhlé zavytí a pak žuchnutí.

"Tak, Strongu, ten další vchod tu někde musí být. To schodiště má jen odpoutat naši pozornost, abychom po něm nepátrali. Prohlídni tu stěnu naproti tobě a já se podívám na tuhle."

"Blázni," ozval se zase mužíček, "říkám vám, že tu nic není."

"Ale je," vykřikl radosti False, když se mu s jedním z kamenů podařilo pohnout.

Ozvalo se tiché cvaknutí a stěna před nimi vyjela nahoru. Stáli teď v tmavé chodbě, která nalevo asi po deseti metrech končila zdí a napravo pokračovala kamsi do neznáma. Toto je určitě přístupová cesta k žalářům.

"Strongu, na nás si nepřijdou. Hej, vy tam, jestli chcete, můžete jít s námi."

"Nejdu! Najdou nás a uspořádají na nás velký hon," špitl mužíček a odmítl opustit zatuchlou kobku.

"Tak si tu třeba shnijte," reagoval okamžitě Strong a rozeběhl se za Falsem.

V chodbě na stěnách byly každé čtyři metry kovová táhla. False udělal pár kroků doleva a zatáhl za táhlo. Stěna okamžitě vyjela nahoru. Za ní byla jen jedna z dalších plesnivých kobek. Tudy se tedy drapeři dostávají k jednotlivým kobkám. Schodiště je opravdu jen zástěrka a nejspíš jím shazují jídlo. 

"Neměli bychom se podívat i do ostatních kobek?" Zeptal se Strong.

"No já ti nevím. Kdo ví, co tam je. Je to moc velké riziko. A navíc, čím déle se tu zdržujeme, tím je větší pravděpodobnost, že nás objeví."

"Ale může tam být někdo, kdo může potřebovat pomoc. Nebo někdo, kdo může pomoci nám," oponoval Strong.

"Dobrá, přesvědčil jsi mne, Strongu. Napočítal jsem dvanáct kobek. Nalevo od naší jsou dvě a pak chodba končí a napravo jich je devět a pak už jen kamenné schodiště. To bude nejspíš cesta ven. Vyzkoušej tu poslední vlevo u zdi."

Strong zatáhl za táhlo a stěna vyjela nahoru. V kobce kromě pár ohlodaných kostí nebylo nic zajímavého.

"Tak to bychom měli tři kobky. Pokračujeme dál, Strongu?"

"No jasně!"

Když False zatáhl za táhlo a stěna vyjela, vyvalil se z kobky děsný smrad.

"Ježíš to snad není možný. Co to je?"  

pokračovat